Evet efedni, aneb, jak jsme předčili Osmanskou říši

Evet znamená turecky ano, efendi je zdvořilostní obrat pro váženou osobu, pane. Evet efendi byl na osmanském dvoře zvláštní titul, jehož držitel měl jedinou povinnost – chodit neustále za sultánem a slovy, pohyby i výrazem schvalovat každé, i to nejmenší panovníkovo slovíčko. Jugoslávský spisovatel a držitel Nobelovy ceny Ivo Andrić ve svém románu Omerpaša Latas o tom píše: „úkolem Eveta efendiho je v podstatě jen opakovat a schvalovat všechno, co ostatní říkají, zvlášť, jsou-li ti ostatní starší a postavením vyšší, vyjadřovat souhlas se vším oficiálním a shůry daným, potvrzovat to a chválit a přikyvovat k tomu, a naopak zase hlasitě popírat, odmítat a zlehčovat všechno nepříjemné a nemilé, všechno, co odporuje panujícímu názoru, tlumit jakýkoliv nesouhlas, pochybnost, odpor, projev rozepře nebo osobních účtů.“

Při čtení těchto slov člověk znejistí a nabude neblahého dojmu, že něco takové moc dobře zná. Nevím, proč jsem si právě v té chvíli vzpomněl na okoukaný obličej jednoho zahraničněpolitického zpravodaje veřejnoprávní televize, toho času „evetujícím“ na nejbližším východě. Andrić líčí svoji postavu jako malého vypaseného človíčka s velkou ryšavou hlavou: „byl ve své práci – to je nutné přiznat – neobyčejně důsledný, vytrvalý a nápaditý, překvapoval všechny jakousi přímočarou, někdy až naivní bezohledností.“ Víte, kterého zpravodaje jsem měl na mysli? Ne. To je jedno. Jsou takoví prakticky všichni. „Typické pro něho je, že ani tváří v tvář zcela zřejmým faktům nikdy nepřiznal žádnou chybu nebo neúspěch, žádnou škodu, nemoc, nespokojenost nebo prohru.“

Smutné je, že zatímco na osmanském dvoře byl Evet efendi pouze jeden, navíc plnil ještě úlohu šaška, v našem prostředí tato instituce přerostla v nekonečný zástup veřejných přitakávačů. Tímto jsme osmanský model definitivně překonali a dotlačili k naprosté dokonalosti. Funkci Evet efendiho dnes konají všechna média bez rozdílu – veřejnoprávní, komerční i nezisková, seriozní i bulvární, redakce kulturní i sportovní, jako kdyby vše řídil jediný sultán. Ale nestěžuji si na tento stav věcí. Nelkám proti němu. Naopak, chválím ho. Andrić ve svém nedokončeném románu popisuje, to nejhorší, co Evet efendi může a časem musí udělat. Změnit názor, když ho změní vrchnost:

V takové situaci jenom na malou chvilku svou práci zastaví, jen natolik, aby vyslechl nový názor a pochopil, v čem změna spočívá, načež okamžitě obrátí celou svojí aparaturu souhlasu o sto osmdesát stupňů, a co nejrychleji ji zase spustí, s neztenčenou sílou a vehemencí, jen v opačném směru. A tak zůstává Evet efendi stále důsledně svůj a nikdy se nemůže svému poslání zpronevěřit.“

A to je noční můra, které se opravdu bojím. Drazí Evet efendiové, zůstaňte, kde jste a nevracejte se. Děsím se okamžiku, kdy staneme opět bratry a budeme si slibovat věrnost na věčné časy. Hnusím se těch neupřímných slizkých slov, tak jako kdysi. Prosím, vytrvejte ve svém nadšení. Evet?

Michail Stavrev

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

17 − nine =