Grzegorz Wieczorek: Ślónskŏ mŏwa – nářečí nebo již jazyk? O jazykové emancipaci Hornoslezanů

V roce 1994 jsme s dalšími založili Towarzisto Piastowanio Ślónskij Mowy DANGA, oficiální sídlo má ve vsi Czyszki (pl. Cisek). Počítám se tedy k těm, kteří usilují o uznání slezského jazyka – to nechť je předem zdůrazněno. Budu se ale snažit vám vysvětlit také opačný pohled, který mají naši protivníci. S jistotou můžu říci: na jazykové mapě Polska je Horní Slezsko stále ještě něco zvláštního

.

Zatímco někdejší místní jazykové zvláštnosti a nářeční příznaky v jiných oblastech Polska převážně zanikly, je „slezské nářečí“ stále ještě poměrně živé a je také zřetelné ve veřejném prostoru. Přesto je ohroženo.

Obraťme nejprve pozornost k oficiálním statistikám, které bohužel máme jen z krátkého nedávného období. Důvodem je to, že polský Hlavní statistický úřad v souladu s evropskými normami teprve v roce 2011 umožnil plně se přihlásit k národnostnímu cítění, to znamená umožnil do sčítacích listů zapsat tu národnost, kterou lidé nahlásili osobám provádějícím sčítání (pol. rachmistrz). Kromě toho bylo při sčítání v roce 2011 možné uvést dvě národnosti: hlavní a další (o to prosili mimo jiných zástupci etnických a národnostních menšin). Proto lidé, kteří se cítí Poláky a zároveň Slezany, měli možnost dát zapsat také slezskou národnost (při předchozím sčítání se museli rozhodnout: buď jedno, nebo druhé.)

 

Předchozí sčítání lidu, které se konalo v roce 2002, bylo kritizováno i z jiných důvodů. Vyšlo najevo, že osoby provádějící sčítání se opakovaně pokoušely odvracet lidi od slezské národnosti. Prohlašovali, že slezská národnost není nebo že není uznaná úřady. Národnost těch, kteří přesto trvali na slezské národnosti, zapisovali někdy jen tužkou. K takovému postupu byly osoby provádějící sčítání navedeny při přípravách na tuto práci – stěžovali si kritikové. Nakonec bez ohledu na tyto nedostatky vykazuje statistika z roku 2002 173 000 osob slezské národnosti a 56 000 osob mluvících slezštinou. (Při tomto sčítání lidu bylo možné uvést jen jednu národnost.)

 

sčítání lidu v roce 2002 2011
slezská národnost 173 000 847 000
pouze slezská národnost 173 000 376 000
slezská národnost na prvním místě   436 000
slezská národnost na druhém místě   411 000

 

sčítání lidu v roce 2002 2011
užívání slezštiny v rodině 56 000 529 000

 

 

Při dřívějších sčítáních lidu, které se konaly v předchozím režimu, nebyla otázka národnosti kladena.

Co tato statistika říká? Narostl snad počet mluvčích za devět let desetinásobně? Je zřejmé, že nikoli. Zaprvé: spolek Hnutí za autonomní Slezsko uspořádal akci „Máš právo přiznat se ke slezské národnosti“. Také naše sdružení Danga zveřejnilo inzerát ve dvou místních časopisech, kde jsme vybízeli, aby se lidé hlásili k užívání slezštiny. To přineslo veliký ohlas.

Překlad tohoto inzerátu je následující: „Slezanko, Slezane! Všichni, kteří ještě umíte slezsky mluvit nebo máte slezštinu rádi! Pomožte náš slezský jazyk uchovat! Uveďte při sčítání lidu v každém případě „slezský jazyk“. Jenom tímto způsobem můžeme od státu žádat, aby převzal zodpovědnost za naše jazykové dědictví. Ukažme, kolik nás je! Velmi na tom záleží. Ať nám to není lhostejné! K tomu vás vybízí Towarzisto Piastowanio Ślónskij Mowy DANGA ze vsi Czyszki.“

 

Za druhé: čím více stát – vláda a politici všech možných stran – usilovali o potlačení slezského hnutí, tím více lidí se proti tomuto tlaku vzepřelo. Také vědomí, že slezské jazykové dědictví je ohroženo, vedlo k další emancipaci.

Protivníci slezského hnutí na veřejnosti prohlašovali, že je všechno v pořádku, slezskému nářečí nebo jazyku se vede výborně a není třeba nic dělat. Slezský jazyk jako uznaný menšinový jazyk – je to jen bláznivá myšlenka lidí, kteří ji zneužívají pro své politické cíle, mínili jiní. Objevily se i hlasy, že slezská národnost je protestem proti hospodářským potížím Horního Slezska.

 

Setkáváme se s jevem, který byl ve slezských novinách nazván jako „przebudzenie“, to znamená „procitnutí“. Výsledek tohoto procitnutí je takový, že jsou Slezané nyní největší menšinou – která však není polským státem uznaná. To znamená, že v zákoně na ochranu menšin není vyjmenovaná. Tento zákon je velice důležitý. Úřady se na něj neustále odvolávají. Stát odmítá zapsat všechna sdružení, která mají ve stanovách uvedenou „slezskou národnost“. Proto se nemohou stát právnickou osobou, tedy nemohou oficiálně vystupovat. Polské soudy jsou toho názoru, že slezská národnost není vyjmenovaná v zákoně, a proto se nemůže objevit ve stanovách sdružení. Míní, že slezská národnost by porušila zásady rovnoprávnosti, protože pro svazy etnických menšin neplatí 5% práh ve volbách – mohly by tedy teoreticky snadněji proniknout do sněmovny.

 

První obětí tohoto přístupu byl Związek Ludności Narodowości Śląskiej, který byl založený v roce 1996 a doposud nebyl uznán. Tento spor se v roce 2004 dostal až před Evropský soud pro lidská práva, který dal tehdy za pravdu polskému státu. Vyslovil souhlasil s tím, že polské soudy měly právo zabránit zneužití volebních výsad (ačkoli zakladatelé sdružení zdůrazňovali, že jim nejde o účast ve volbách). Jestli slezská národnost je nebo není, k tomu se soud nevyjadřoval.

 

Více štěstí měli zakladatelé sdružení Stowarzyszenie Osób Narodowości Śląskiej založeného v roce 2011 v Opolí. Nižší soud v Opolí se stanovami souhlasil a dovolil sdružení zapsat. Státní zástupce se však odvolal k vyššímu soudu v Opolí, to znamená, že podal námitku proti uznání sdružení. Vyšší soud odvolání zamítl, vycházeje z toho, že občané mají vždy právo založit sdružení, pokud jeho cíle nejsou v rozporu se zákony. Své rozhodnutí obhajoval také tím, že mnoho jiných národností není v menšinovém zákoně uvedených (francouzská, anglická atd.) a pokud není nějaká národnost v tomto zákoně vyjmenována, nedostačuje to k zamítnutí sdružení, které se k takové národnosti hlásí. Naopak uznání sdružení, v jehož stanovách je obsažena slezská národnost, samo od sebe neznamená, že takové sdružení dostane volební výsady etnické menšiny.

 

Státní zastupitelství nakonec podalo stížnost Nejvyššímu soudu (pl. skarga kasacyjna). Ten vynesl rozsudek, že opolský soud musí zapsání sdružení zrušit. Toto rozhodnutí bylo obecně vnímáno jako čistě politické, nespravedlivé, vydané na objednávku polské vlády. Také jako konkrétní příklad diskriminace.

 

Pocity, že vláda vystupuje proti slezskému jazyku a kultuře, že utlačuje slezské činovníky a dokonce sama vědomě křiví právo, vedly k dalšímu vzdoru a vzepětí. Nejnovější událostí je lidová zákonodárná iniciativa: podařilo se nasbírat přes 140 000 podpisů pro změnu menšinového zákona, tedy pro vyčlenění slezské etnické skupiny a slezského jazyka. Nyní má sněmovna povinnost se touto záležitostí zabývat. (Předchozí snahy jednotlivých poslanců nebyly úspěšné).

 

 

Je slezština něco nového? Pohlédněme nazpět do minulosti. Na jazykových mapách Slezska, které pocházejí z německého období, je domorodé slovanské obyvatelstvo vždy popisované jako polskojazyčné: polská menšina v Německu. Pokud se objevilo etnické pojmenování slezského slovanského obyvatelstva, vždy se mluvilo o Polácích. Je to již dlouhá tradice. Mnoho vsí mělo přídomek Polnisch (Polnisch Neukirch, Polnisch Ostrau atd.). V katolické církvi vládl polský jazyk, také škola byla až do 18. století polská. Je nutné ovšem zdůraznit, že spisovný polský jazyk ve Slezsku byl plný slezských regionalismů a ve srovnání s polštinou v tehdejším Polsku byl „archaický“.

Odpovědí na germanizační snahy pruského státu bylo polské národní hnutí.

 

Na počátku 20. století bylo obyvatelstvo Horního Slezska – s výjimkou měst – většinově polskojazyčné (v tehdejších statistikách, které veškerá slezská nářečí řadili k polštině). Polské národní vědomí měla ale jen část tohoto obyvatelstva. Při lidovém hlasování v roce 1921 se 60% obyvatelstva vyslovilo pro setrvání v Německu, 40% obyvatel pro připojení k Polsku. Horní Slezsko bylo rozděleno, východní část se stala součástí Polska a dostala plnou autonomii. Měla svoji sněmovnu, rozpočet, svoje zákony a školskou politiku.

 

Po rozdělení Slezska došlo k prvním větším migračním pohybům: německojazyčné obyvatelstvo se z východních oblastí stěhovalo do německé části, kdežto slovanské obyvatelstvo západní části upřednostňovalo polskou část.

 

Polský stát se snažil oslabit postavení německé menšiny, podobně v německé části bylo dále potlačováno polské národní hnutí. V důsledku toho ve značné části Horního Slezska začala ve 30. a 40. letech minulého století (tedy v období, kdy v Německu vládl nacismus) u mladé generace převládat němčina.

Po druhé světové válce původní obyvatelstvo, takzvaní „autochtonové“ mohli zůstat, pokud prokázali, že znají polský jazyk (tedy mluvenou „slezskou variantu“, protože standardní polštinu ovládalo jen málo lidí). V důsledku toho mohlo 1 200 000 Hornoslezanů v západní části Horního Slezska zůstat ve svých domovech. Ve východní části Horního Slezska setrvala převážná část obyvatel. Celkově se z Horního Slezska vystěhovalo nebo bylo přesídleno 40% obyvatel.

 

Obyvatelstvo západní části Horního Slezska, které zůstalo a které nyní sídlí v Opolském vojevodství, se z větší části hlásí k německé národnosti. Z tohoto okruhu pocházejí představitelé „německé menšiny“. Teprve po pádu minulého režimu dostali právo přihlásit se k německé národnosti a učit se ve školách německy. (Předtím oficiálně platilo, že žádní Němci v Polsku nežijí). Jejich mateřština však převážně není němčina a ani nebyla němčina – zrovna zde je slezský jazyk nejlépe uchován! Jejich úděl je blízký „Prajzům” z Hlučínska v české části Slezska, obyvatelstvu, které se částečně považuje za Němce, ačkoli doma mluví lašskými nářečími.

V této západní části Horního Slezska se projevuje jen malá podpora pro slezské hnutí. Nejsilnější postavení má toto hnutí ve východní části, která byla v roce 1921 připojena k Polsku.

 

Tento historický úvod je důležitý z toho důvodu, abychom rozuměli, proč se rozvinulo slezské hnutí. Do Horního Slezska se namísto vysídlených Němců i dalších Slezanů, kteří se silně hlásili k německé národnosti, přistěhovali Poláci z jiných částí Polska. Přímý styk nového obyvatelstva se starým měl za důsledek, že původní obyvatelé Slezska poznali, že jsou jiní. Etnonym „Polák“ začal platit pro „přistěhovalce“. Ačkoli slovanští Slezané doposud svůj jazyk nazývali „polštinou“, zvláště ve vztahu k Němcům, najednou se ukázalo, že řeč těch „pravých Poláků“ je výrazně jiná – jimi považovaná za tu pravou. V tomto období se ve vědomí lidí rozšířil a zesílil rozpor: mluvit čistou polštinou? nebo slezsky? Zatímco byla oficiálně slezština chválená jako drahocenné nářečí polštiny a jako důkaz polské národnosti Slezanů, skutečnost ve školách a veřejném životě byla zcela jiná. Učitelé – z větší části přísídlenci – děti zesměšňovali a cítili se být povolaní naučit je „pravé polštině“. To je trauma celé generace Slezanů. Prestiž slezštiny poklesla a rodiče začali s dětmi mluvit polsky, aby se vyhnuly potížím ve škole. Toto myšlení je až dodnes rozšířené. Také ve smíšených polsko-slezských rodinách slezský jazyk většinou zanikl.

 

Bohužel navíc v 80. a 90. letech minulého století mnoho lidí odešlo do Německa za prací, právě těch, kteří slezský jazyk nejlépe udrželi a kteří se považovali za Slezany. Všichni Slezané, jejichž rodiče nebo prarodiče se narodili v německém státě, jsou Německem považovány za osoby německého původu (n. deutschstämmig) a mají právo na německé občanství. Tohoto práva využilo okolo 500 000 horních Slezanů. To velmi oslabilo stav slezštiny – a vedlo k tomu, že slezštinou dnes mluví více lidí v Německu než v Polsku (oficiální počty však nejsou). V Německu jsou roztroušeni po celém státě a jazykové schopnosti jejich dětí klesají.

 

 

Nyní chci vyjmenovat hlavní překážky, které stojí v cestě našim snahám o systematické zachování jazyka.

 

Vysoká politika a ideologizování jazykové otázky: polský nacionalismus a strach před slezským separatismem

Velká část polské politické scény zaměňuje regionalismus se separatismem. „Polsko je jednotný stát“ je psáno v ústavě a zvláštní jazyk i národnost může v budoucnu zesílit separatistické sklony. Na slezské záležitosti vrhá stín i starý polsko-německý spor, konzervativní a pravicové strany vidí ve slezském hnutí „zatajenou německou volbu“. Tak se vyslovil předseda největší opoziční strany PiS (Právo a spravedlnost) Jaroslaw Kaczyński. Někteří politici zcela vážně míní, že Hnutí za autonomii Slezska je placeno z Německa a slouží uskutečňování zájmů německých revanšistů. V tom nejlepším případě považují stoupence slezské autonomie za „nevědomé pro Němce užitečné idioty“. Typické předsudky jsou: odrodilci, zrádci atd. Jazyková a menšinová práva jsou jen výmluva, ve skutečnosti jde slezským ideologům o protipolské, separatistické cíle. Vyčítají představiteli slezského hnutí Jerzymu Gorzelikovi „protipolská“ vyjádření. Ten veřejně kritizoval roli polského státu ve 20. století. Citoval jednou anglického předsedu vlády Davida Lloyda Georga, který v roce 1920 řekl: „Dát Polsku Slezsko, to je jako kdyby opice dostala hodinky“. K tomu Gorzelik dodal: „dnes již můžeme říci, že opice hodinky rozbila na kousky“. Kromě toho prohlásil: „Jsem Slezan, a ne Polák. Nic jsem Polsku neslíbil, proto jsem Polsko nezradil.“ Pro polské elity to byl veliký šok: v takovém tónu dosud žádný slezský politik nemluvil.

 

Politické dogma: „Slezsko se vrátilo k polské Matce“

Najednou by měl jazyk Slezska – hodnota, která svědčí o polském charakteru Slezska – platit za menšinový jazyk (a tím oficiálně za nepolský jazyk). Vzniká tak psychologická překážka: Slezané jsou považováni za Poláky, kteří ve Slezsku přetrvali 600 let cizí vlády a poté se navrátili k polské matce. Menšinový jazyk a slezská národnost ovšem nesouhlasí s tímto mýtem.

 

Tradiční polská jazykověda: slezština není jazykem, je to jen nářečí polštiny

Střední a starší generace jazykovědců je věrná tradičnímu, hierarchickému modelu: je jen jeden normovaný literární národní jazyk – a mluvené, nenormované nářečí a podjazyky.

Argumentem je: „Každou ze slezských jazykových zvláštností najdeme také někde jinde na polském jazykovém území, a to je důkaz, že slezské nářečí není samostatné.“ Proto slezština nesmí dostat žádná jazyková práva. Když Slezané taková práva dostanou, potom budou také jiní požadovat tato práva, zvláště Goralé – nastane dominový efekt.

 

Ti, kdo usilují o slezský jazyk, protiargumentují: ty znaky, kterými se slezština vyznačuje, se v této kombinaci vyskytují pouze ve Slezsku. Navíc je tento argument příliš teoretický. Každý může poznat, že mezi slezským jazykem a polským standardním jazykem je rozdíl. Jiná polská nářečí s podobnými znaky nehrají dnes v polské společnosti žádnou úlohu a již téměř zanikla. Kromě toho je mluvené nářečí jazykovým systémem se svými pravidly, slovní zásobou a gramatikou. Kdo je chce chránit nebo učit ve škole, musí uplatnit ty samé metody jako při výuce každého „pravého“ samostatného jazyka.

Blízkost polštině nemůže být argumentem pro odmítnutí jazykových práv a zabránění dalšímu vývoji slezštiny.

Mladší generace jazykovědců je již nakloněná slezskému jazykovému hnutí.

 

 

 

Uvedl jsem nyní vnější překážky, ale část potíží vzniká přímo ve slezském společenství.

 

Nářeční rozdíly mezi různými oblastmi Slezska

Mezi Slezany je rozšířená obava, že spisovná slezština musí být jako polština: musí mít jednu normu pro celé Slezsko. To ale vnímáme jako něco umělého. Málokdo je ostatně ochotný používat jinou variantu slezštiny, než jakou zná z domova.

Takové myšlení zneužívají protivníci slezského jazyka. Aby šířili ještě více strachu, říkají, že umělá slezština zničí bohatství slezských nářečí. Tomu věří také mnoho samých Slezanů.

Naše argumenty jsou tyto: nemusí být jedna pevně normovaná varianta pro celé Slezsko. Neměli bychom přenášet modely velkých, státních jazyků na takový menšinový jazyk, jakým je slezština. Větší proměnlivost je možná. Především ale, není to slezština, která ohrožuje bohatství slezských nářečí, ale polština.

Nyní ve Slezsku máme tři literární střediska: opolské, katowické (s Rybnikem) a těšínské. A všechny hlavní osobitosti těchto oblastí (například různé koncovky sloves v první osobě jednotného čísla: -a, -ã, -e, -ym) mohou zůstat a mluvčí i pisatelé mohou dále využívat svou možnost, pro ně běžnou, možnost. V tom není žádná potíž, ani ve školství.

 

Slabé jazykové znalosti slezských ideologů, jev „hyperkorektní slezštiny“, „exotismus“

Bohužel není tomu vždy tak, že by ti, kteří se zasazují o slezský jazyk v politické rovině, byli zároveň znalci tohoto jazyka. Běžný mladý člověk často neví přesně, jestli tohle nebo jiné slovo je slezské nebo polské. Blízkost obou jazykových systémů, také společná část slovní zásoby (ačkoli občas mají ta samá slova o něco jiný význam) vede k tomu, že se mladá generace často ocitá v nejistotě a neumí různé jazykové jevy správně posoudit. Již neví, nebo jen velmi málo, jakým jazykem mluvili jejich prarodiče.

Na jedné straně tedy dochází k míchání s polštinou. V krajním případě je to až polský jazyk s pozůstalými slezskými znaky, například s jednotlivými gramatickými formami. Každý míchá jinak a oba jazyky je možné – vzhledem k jejich blízkosti – různě míchat. Taková je  skutečnost i vize odumírání slezštiny: ne najednou, ale od pokolení k pokolení může slezských osobitostí ubývat a standardních polských jevů přibývat.

Na druhou stranu ti, kteří se zastávají slezštiny, se občas vyznačují opačným přístupem: zkouší slezštinu učinit „exotickou“, oproti polštině přehnaně jinou. To někdy nese absurdní výsledky. Jazykovědec Bogusław Wyderka ze Slezského institutu v Opolí, autor velkého slovníku slezských nářečí, řekl, že hrozí vznik „jazykového strašidla“. S tím naše sdružení souhlasí.

 

Tito „znalci“ například v literárních textech neužívají neutrální výrazy pro slova označující části těla, ale expresívní (protože jsou jiná, než v polštině):

 

òko → ślypie (vlastně zvířecí oko)

brzuch → bachórz (vlastně kraví břicho, lidské břicho jen v hanlivém smyslu)

noga → gira ( noha v hanlivém smyslu)

g(ł)owa → łep (koňská hlava)

 

Snaží se zavést i „hyperkorektní” gramatické způsoby, například formy dějových substantiv:

polsky: N. sg. pozdrowienie – G. sg. pozdrowienia

slezsky: N. sg. pozdrowiynie – G. sg. pozdrowiyniŏ

A to se prosazuje též do forem N. pl.: te pozdrowiyniŏ místo te pozdrowiynia. Se změnou na základě hyperkorektnosti a > ŏ.

 

Dalším příkladem je skloňování ženských substantiv typu ciocia Cila (= teta Cila)

polsky: przy cioci Cili (lokál), u cioci Cili (genitiv)

slezsky: przi cioci Cili (lokál), ale u ciocie Cile (genitivní koncovka -e!)

Ale oni píšou hyperkorektně: przi ciocie Cile (koncovka -e v lokále!)

 

Jiní se snaží učinit slezštinu exotickou pomocí německé slovní zásoby. Násilně začleňují německá slova a myslí si, že to je „slezské“. Skutečností je, že se ve slezštině opravdu vyskytuje více německé slovní zásoby, než v polském standardním jazyce. Také jazyk obyvatel průmyslové oblasti (a vůbec měst) přijal více germanizmů, než jazyk na vesnici. Generace, která se narodila ve 30. letech užívala více germanizmů, než jejich rodiče.

Přesto – toto není slezský jazyk.

 

Takové „exotizování“ jazyka vede k tomu, že starší Slezané, kteří ještě dobře mluví slezsky, se brání kodifikaci slezštiny. A myslí si, že kodifikátoři jazyk jenom kazí. Takový přístup má tedy za následek veliké škody.

Skutečnost je bohužel taková, že žádný z uznávaných jazykovědců nechce začít pracovat na kodifikaci slezštiny. Tento úkol pak zbývá na laiky, kteří nemají takovou autoritu ani odbornou zběhlost. Každý je navíc přesvědčen, že je nejmoudřejší, spoléhá se na své útržkovité znalosti a brání se brát do ruky jazykovědnou literaturu, které je hodně (slezská nářečí patří v Polsku k těm nejlépe probádaným). Výsledkem je jazykový zmatek. Malý počet osob, které dobře slezštinu ovládají, se těžko prosazuje proti přesile ideologů.

Tyto jevy se netýkají jen internetu, ale ve slezštině se tisknou i knihy (příkladem je nakladatelství Narodowa Oficyna Śląska Andrzeje Rocznioka, hlavního ideologa sdružení Związek Ludności Narodowści Śląskiej).

 

Toto je příklad absurdního „exotismu“, který nemůže být považován za slezštinu. Zvláštností textu je také to, že místo etnonyma Čech se objevuje „Pepik“.

 

“Ślōnzoki a ônych godka i hajmat

Ślōnzoki pomiyszkujōm na Wiyrchnym Ślōnsku, kery terozki je we Polsce, i tyż na ōstyn tajli Pepickigo Ślōnska, kero roztopiyrzo sie pojstrzōd Ostravōm a Těšínym. Ze geszichtowego blikniyńcio, ôd pojstrzedniowieczo ku ôstatka II weltowyj wojny, bōł to plac, kaj doimyntowały sie dijalekty słowianowe a germanowe. We efekcie powstowanio landōw nacyjowogodkowych we Pojstrzodkowyj Europie po 1918 roku, plac tyn roztajlowany ôstoł pojstrzōd Czechosłowacyjo, Niymce a Polska. Te tajlowanie uznali Alianty i niy powożali majnunga samych Ślōnzoków. Nojwiyncy Ślōnzokōm zdało sie coby Wiyrchny Ślōnsk ôroz ōstyn poły Pepikowego Ślōnska (wtynczos jeszcze mianowany Ślōnsk Esterajchowy) zrychtować za samostanowiōny land (nacyjowy) Ślōnzoków, abo dociepnōńć za autōnōmijowy rigijōn ku Niymcōm abo ku Czechosłowacyje.)”

 

 

Co se za těchto podmínek podařilo ve věci kodifikace dosáhnout?

 

Konkrétní úspěch je vlastně jen jeden. Sdružení, která prosazují kodifikaci slezštiny, se v roce 2009 setkala v Těšíně pod vedením jazykovědkyně prof. Jolanty Tamborowé ze Slezské univerzity v Katowicích. Účastníci se dojednali se na Prozatímních ortografických pravidlech. Na jejich základě sdružení Pro Loquela Silesiana ve spolupráci se sdružením Danga vydalo první Gōrnoślōnski Ślabikŏrz.

 

Byla dojednána Prozatímní ortografická pravidla – všichni tedy souhlasili s tím, že bude ustavena komise pro kodifikaci slezského jazyka. Ta se bude skládat z vědců a znalců slezského jazyka. Teprve tato komise stanoví pravidla spisovného slezského jazyka.

To se bohužel dodnes nestalo. Vědci, kteří s námi sympatizují, nejsou dodnes ochotní pracovat v takové komisi ve volném čase a plně se této záležitosti věnovat. Ti, kteří mají zájem, mají nyní jinou práci nebo jiné projekty. Již dva pokusy o založení této komise se nezdařily. Na univerzitě v Opolí tamní vědecká rada nedala souhlas prof. Wyderkové k založení takové komise. Vyjádřili přesvědčení, že pro to chybí právní základ.

 

Navržená ortografie obsahuje následující písmena, které se liší od polské ortografie:

 

Nosové samohlásky õ a ã, vystupují jenom v koncovkách, například widzã czŏrnõ krowã (= vidím černou krávu).

 

Dvojhláska ŏ (=[oŭ]), která pochází ze staropolského dlouhého á, například czŏrny  (= černý), (=já).

 

Tyto dvě zvláštnosti jsou typické jenom pro západní („opolskou“) variantu. V prozatímních pravidlech je řečeno, že tato písmena není nutné užívat. Zvláště samohláska [ŏ] je na vyslovení těžká pro ty, kdo ji neznají z domova. Mimo opolskou oblast se užívá jen jednoduché [o] namísto [ŏ].

 

náslovné obouretné ô (= [ŭo]), například: ôgiyń (= oheň), ôziym (= osm)

 

samohláska ō (mezi [o] a [u])

 

Kritikové těchto diakritických znamének namítají, že jsou nehospodárná, nepotřebná, prostě podivná. Zvláště písmeno ō je podle nich exotické, prý by dostačovalo obyčejné polské písmeno ó. Jsou to po etymologické stránce stejné samohlásky, jenomže ve standardní polštině se ó již vyslovuje jako čisté [u]. Naproti tomu slezský jazyk tuto staropolskou realizaci [ó] uchoval. Toto písmeno se také liší od ortografické tradice slezské literatury na Těšínsku (kde se užívá ó).

 

Zvláště sdružení, která jsou blízká Hnutí za autonomii Slezska se snaží o rozšíření této ortografie i užívání na veřejnosti.

 

Vznikají také například divadelní hry (na slušné úrovni), amatérské filmy a také nová literatura, která přináší víc, než jen vzpomínky a vyprávění ze starých časů. V těchto případech není ortografie jednotná, většina autorů píše „po svém“.

 

V některých školách a školkách je „slezské nářečí“ zařazeno do výukových programů, ale to jen velmi vzácně. Učitelé často neovládají plně slezštinu, nebo užívají variantu, která je velmi smíchaná s polštinou.

 

Oblibu získaly vypravěčské soutěže, také ve školách a na vsích. Věhlas získala velká soutěž Po naszymu, czyli po ślónsku s přitažlivými cenami, kde vystupují vypravěči z celého Slezska, také z české části. Tyto přeshraniční vztahy jsou důležité, protože se jazyk lidí po obou stranách česko-polské hranice pomalu mění. Mladá generace má potíže si vzájemně rozumět: slezská nářečí mládeže na české straně jsou po stránce slovní zásoby čechizované, na polské straně polonizované. O tom jsem se sám mohl přesvědčit.

 

Na politické rovině, především v předvolebním zápolení, má slezština zatím jen symbolický význam.

 

Slezské jazykové hnutí je na jednu stranu silné – pokud bereme za měřítko polské podmínky. V porovnání s počtem obyvatel Slezska je ale přesto slabé. Politici jsou proto přesvědčeni, že mohou toto hnutí více méně opomíjet.

Většina lidí se slezskými kořeny se o tento jazyk nezajímá a slezsky nemluví. Část těch, kteří se cítí být Poláky, přijímá, že se polský standardní jazyk rozšiřuje na úkor slezských nářečí.

 

Budoucnost tedy není jistá. Jestli je slezština samostatný jazyk nebo nářečí, to bude vposledku politické rozhodnutí.

Naším cílem je, bez ohledu na jazykovědné diskuze a definice, dosáhnout uznání našeho jazykového dědictví jako „regionálního jazyka“ a vypracovat programy k obnově a podpoře jazyka. Blízkou příbuznost a blízké společné kořeny s moderní standardní polštinou nechceme přitom zapírat.

 

 

 

 

Grzegorz Wieczorek, Chotěbuz, Dolní Lužice

z dolní lužické srbštiny přeložil Miloš Malec

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

20 + twelve =