Historka ze smíchovského podsvětí

wc smíchov

Znáte ten pocit nutkavé naléhavosti, kdy jdou všechny ideály stranou a člověk myslí jen na to jedno? Chce to. A hned.
Spěchal jsem na záchod. Vestibul metra ve stanici Smíchovské nádraží skýtá mnoho záludných zákoutí a člověk, který to tu dobře nezná, snadno mine vytoužený cíl. Co teď? Mám snad jít na peron, hledat nádražní hospodu? Ne. Cupitám dále, opodál je Železniční most, místo, kde dávají lišky a bezdomovci dobrou noc. Ale ouha. Vedle houmleslandu vytvořila neviditelná ruka trhu luxusní fitcentrum, řadu administrativních skleněných krabic, hamburgrárnu strýčka Meka, takže ano, bezdomovců je tu dost, ale vůkol nich se rojí věčně spěchající typy rejdivých kancelářských myší. Ajfounují, mítují, dílují. Všude kolem. Nejde „ho“ vyndat, ani na chvíli.
Nakonec člověk musí zatnout zuby a jít dál. Autobusové nádraží u Ženských domovů skýtá azyl nejednomu zdřevěnělému údu. Jdu po schodech dolů podél rudých mramorových desek, dříve stanice Moskevské. Vidím toaletu, která se od dob perestrojky taky nezměnila. Je tu přítmí, smrad, pisoáry jsou zavřené, ale naštěstí fungují kabinky natřené štětkou bílým emailem odstínu slonovinové kosti. I cena je lidová – pět korun. Ale pokud byste si chtěl po „tom“ umýt ruce, musíte přitlačit a vysolit dalšího bůra.
V kukani sedí čarodějnice, celá v černém, přelíčená a s křivým nosem. Ale v tu chvíli mi přijde krásná a půvabná. Usmívám se na ní. A ona na mě. Dám jí minci a spěchám za tím svým štěstíčkem. Udělám to, protože musím. Jsem vděčný, že to dobře dopadlo. Teprve když se člověk zbaví se té strašné tíhy, začne vnímat svět jako před tím. Paměť se vrací zpátky, vzpomínky dostávají jasný tvar – ano, u kukaně čarodějnice stojí muž s nohami do x a ptá se mě, zda nemám drobné za dvě stě korun. Mluví se silným ruským přízvukem. Říkám, že ne, a nelžu, ale až nyní chápu, co nebožák prožívá. Sáhnu do svých kapes, hledám a hledám, až najdu bůra. Rus se mezitím snaží bábu obměkčit lichotkami nebo zastrašit výhrůžkami, cukruje i kleje, ale ta je pevná jako skála a potutelně se usmívá.
„Majitel by mi to dal nahradit“, tváři se baba, jakoby nic, „kdyby si tu každý chcal za darmo, přišli bychom na buben.“
Není jasné, zda hájí jen svůj klozet, nebo celé Česko před ruským v(y)měšováním, ale jedno jisté, tudy okupant neprojde. Úsměv na její tváři tančí, není kam jít. Její kabinky jsou jediným útočištěm pro všechny pinďoury široko daleko, kde je jen rudý mramor. Její vítězství je jasné a definitivní. Směje se a cizozemec se kroutí před její okénkem, peněz má dost, ale to je jeho chyba, má jich až moc. Tady je ona vládkyní a nikdo s tím nic nenadělá.
„A kdybych to za pána uhradil?“, mávám stříbrnou mincí, aby jí dobře viděla. Bábě se zalesknou očka, nenávist ke všemu ruskému je silná, ale láska k penězům mnohem a mnohem silnější.
„Tak dobrá“, chněpne bůra a svolí. Rus mi za běhu děkuje a utíká tam, kde jsem před chvílí byl sám. Jdu pryč a ještě než mi z pohledu a z mysli zcela zmizí scéna ve smíchovském podzemí, vidím periferním zrakem vzorně srovnané sloupky drobných mincí na stolku před ježibabou. Drobných měla dost a dost. A jaké si z toho vzít morální ponaučení? Vyčůraný nevyčůranému neuvěří.

Michail Stavrev

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

five × one =