/KOMentované CITáty/ Rozpory Ljudmily Ulické

Když Petra Procházková a Libor Dvořák, dva významní znalci současného Ruska,

trpící zvláštní oční vadou, protože vidí všechno ruské černými brýlemi, dostali 27. února

možnost vést rozhovor s významnou ruskou spisovatelkou Ljudmilou Ulickou, asi se těšili na výbornou žeň. Ale zřejmě je Ljudmila Jevgeněvna trochu zklamala. Při bližším pohledu zjistíme, že v jejích názorech jsou rozpory – na jedné straně dnešní ruské poměry odmítá a nešetří kritikou do vlastních řad, ale vzápětí je některými výroky relativizuje. Není divu. V době, kdy se sovětská velmoc rozpadla, vítěznou mocností jí byla nabídnuta podivná pomoc. Narychlo vnucený politický a hospodářský systém proměnil obrovskou zemi v snědený krám, ale pár šikovných lidí se přitom pohádkově obohatilo. Mnozí lidé tomu nerozumějí a obtížně hledají odpovědi na základní otázky. Je to případ i Ljudmily Ulické, spisovatelky, jejíž díla byla přeložena do 25 jazyků a ověnčena řadou mezinárodních cen.

 

                                    Navzdory špatnému režimu – šťastna

Na první otázku – Jak se žije autorovi vašeho typu – člověku tak otevřenému – v dnešním Putinově Rusku? – odpověděla: „Když někdo klade takovou otázku, zřejmě předpokládá i odpověď jistého typu. Já vám však musím říct, že si žiju skvěle, stýkám se s lidmi, s nimiž je mi dobře a s nimiž se jako kdysi navzájem podporujeme.“ Potom ještě s lítostí dodala, že „někteří jsou bohužel pryč“, ale že „dorůstá mladá generace“ a že její vztahy s ní jsou „vřelejší a upřímnější“, protože starší „mlčící generace, která se bála vyslovit skoro cokoli, je už dnes v zásadě pryč. Ano, musím říct, že já si žiju dobře.“      LN: Cítíte se tedy svobodná a můžete si říkat, co chcete?

„Ano, vlastně jsem se nikdy nepřipadala příliš spoutaná, ušlápnutá. Protože jsem už v poměrně mladém věku přestala pracovat pro stát (…), řekla bych, že se mi to podařilo. (…) Jsem ráda, že si můžu žít svůj život, který jsem si sama zvolila…“

 

                                   Rusko není nepochopitené, ale…

V průběhu rozhovoru Ljudmila Ulickaja vyjádřila svůj kritický názor na Putina, nijak ho nešetřila, vyčtla mu, že „byl vychován v KGB“, že „chce, aby se ho lidé báli“, že ji odpuzuje jeho velikášství, způsob, jak si vytváří obraz „svalnatého, odvážného macha, supermana pro chudé“. Přestože nevěří státnímu centru výzkumu veřejného mínění, připouští, že ho „podporuje přes polovinu ruského obyvatelstva“, možná šestaosmdesát procent a ptá se, jak je to možné, že se hlas těch čtrnácti procent lidí, kteří vládu  nepodporují, neprosadí. Odpověď nezná, ačkoliv to překvapuje u spisovatelky, která ve svých početných románech a povídkách líčí a hodnotí lidi různého temperamentu, stavu, stáří, mravů a společenského postavení. Redaktoři Lidových novin vyjádřili rozšířený názor, že Rusové se od Evropy a západního světa zásadně odlišují; citovali přitom známý okřídlený výrok: „Rusko rozumem nepochopíš, aršínem nezměříš“. Ulickaja to zásadně odmítá, podle ní „svět má dnes společný krevní oběh“; tvrzení o zvláštnosti ruského národa prý jen posiluje nebezpečné předsudky a sebeklamy nacionalistů.

Rozpolcenost spisovatelčina vztahu k Rusku se zvlášť projevila v době ukrajinské krize. Ve chvíli, kdy na majdanu ještě hořely pneumatiky, zúčastnila se konference v Kyjevě věnované ukrajinsko-ruským vztahům. Tehdy se postavila za demonstranty, nepostřehla, že lidé na náměstí jsou již zcela pod tlakem ukrajinských nacionalistů a pravicových extrémistů, a příčinu krize viděla – v ruské politice. Svým prohlášením, že „dnešní politika mění Rusko v zemi barbarů“, potvrdila to, co dnes popírá. Tak přece jen se Rusové vydělují z řady civilizovaných národů a jsou – na rozdíl od ukrajinských vzbouřenců, kteří již na začátku převratu odhlasovali zákaz ruštiny jako státního jazyka – východními divochy, zaostalci, aziaty.

Otázku ukrajinské krize samozřejmě Procházková a Dvořák nemohli vynechat. Navázali na slova Ulické o tom, že Putin rád vzbuzuje v lidech strach.

  1. Snaha budit strach mohla být motivací k anexi Krymu? Aby se prezidenta v zahraničí báli a doma si ho vážili?

„Obývám se, že ano. Aby se ho všichni báli. Doma i venku. To se mu celkem podařilo.“

Tento výrok nesvědčí už jen o neznalosti, ale o zaslepenosti. Vzdělaná spisovatelka musí přece vědět, že naprostá většina obyvatelů Krymu jsou Rusové, že již bezprostředně po rozpadu SSSR žádali, aby jejich republika získala autonomii, a že všechny jejich pokusy uspořádat referendum byly kyjevskou vládou odmítnuty jako pokus o rozbití státu. Také jí nemohlo být utajeno, že většina krymských Tatarů (Turků) za války kolaborovala, že mnozí bojovali na straně Němců a že historie bojů o Sevastopol, pevnost, kterou v polovině 19. století napadli Angličané, Francouzi a Turci a za druhé světové války Němci, patří k významným historickým událostem, které jsou obráncům města na Krymu ke cti. Nic neutkvělo ruské spisovatelce ze školní četby Sevastopolských povídek, napsaných Lvem Tolstým, očitým účastníkem krymské války?

 

                                   Bída sovětského režimu a chvála skromnosti

LN: Hraje ve snaze udržet Ukrajinu pod vlivem Moskvy i nostalgie po SSSR? Po jistotách?

„Spíš po rovnostářství. Za Sovětského svazu si všichni byli rovni. (…) Život byl zprůměrovaný. Dnes je propad mezi chudými a bohatými ohromující. To nebylo ani v carském Rusku.“

Kdyby si Ljudmila Jevgeněvna přiznala, že právě president Putin udělal dosud nejvíc pro to, aby se chudoba na Rusi neprohlubovala a nejchudší lidé měli zaručeno aspoň to, co jim dával minulý režim, pak by možná nebyla s to mluvit o něm s takovým pohrdáním. Dokonce ani to sovětské rovnostářství zřejmě nebylo tak scestné, když se ona, ani její muž nepřizpůsobili všeobecné honbě za penězi (přitom by jim nikdo nemohl blahobyt zazlívat – peníze si vydělali poctivě): „Vědomě jsme se rozhodli, že nebudeme svou životní úroveň zvyšovat. Že budeme žít tak, jak jsme žili vždycky. (…) To, jak žiji, – to je moje levičáctví.“

Konec dobrý, všechno dobré. Levičáctví paní Ulické chválím a všem bohatým doporučuji.

 

                                   Za co je kdo soudruhu Putinovi vděčný

LN: Ovšem pokud všechno to, co jste řekla, můžete svobodně rozhlašovat, není v Rusku zas tak zle…

„Sedím v Praze a říkám, co si myslím. A jsem skoro přesvědčena, že až se vrátím do Moskvy, na letišti mě nezatknou. Jsem skoro vděčna soudruhu Putinovi za to, že represe jsou mnohem mírnější, než by mohli být.“

Zřejmě paní Ulickou na letišti nezatkli a daří se jí dobře. Kdyby ne, Petra Procházková a Libor Dvořák by jistě přinesli podrobnou zprávu a uveřejnili by ji na první straně Lidových novin, které jsou soudruhu Putinovi vděčny za to, že mají komu nasazovat čertovskou čepici. Dobře to mají zaplaceno.

            Komentátor

2 comments for “/KOMentované CITáty/ Rozpory Ljudmily Ulické

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 + 12 =