/KOMentované CITáty/O soucitu tibetských mnichů, dalajlámovi a Číně

Věnováno vyvěšovačům tibetských vlajek

 Překvapilo mne, kolik se u nás vyrojilo příznivců Tibetu. Obávám se však, že jejich
záliba v tibetských vlajkách nepramení ani tak ze znalosti tibetské kultury a lásky k ní, jako z nevrživosti vůči Číně a každému, kdo tuto velmoc podporuje. U nás je to také natruc Zemanovi, který si troufne dělat, jako generál de Gaulle, politiku všech azimutů. Někteří lidé se prostě nemohou smířit s tím, že prastará Říše středu, která ještě císaři Vilémovi II. a jiným obráncům evropské civilizace naháněla hrůzu – říkalo se tomu žluté nebezpečí –, se konečně jako bájný Fénix vynořila z popela kulturní revoluce a staletých běd, a má tu drzost ekonomicky se sápat na Ameriku. Nedávno jsem viděl dokument o stavbě impozantního mrakodrapu, který roste na Groud Zero, v jámě po manhattanských Dvojčatech, a dozvěděl jsem se, že obrovské skleněné panely, kterými je tato budova obkládána, posílají do Číny, aby tam povrch bloků zpevnili proti nárazu a štěpení. Řekněte, není to důvod k vyvěšování tibetských vlajek, když čínští technici dokážou to, co američtí neumí? A jak je možné, že Číňani budou v Británii stavět atomovou elektrárnu zcela nového a mnohem bezpečnějšího typu, než jsou ty staré z Westinghousu? Představte si, že by u nás někoho napadlo svěřit rozšíření Temelínu čínským odborníkům. To by měl pan vyslanec Shapiro náhle napilno, ale panové Schwarzenberg, Kalousek a mnozí další, o nichž nemáme ani potuchy, by ho v tom nenechali samotného
Ať to vezmeme z jakékoli strany, zjistíme, že pořád je dost lidí, kteří si nechtějí připustit nepříjemná fakta, a hledají postranní záminky k protestu. A tou se stal, v případě Číny, Tibet. Důvody pro vyvěšování tibetských vlajek u nás se vždy najdou. Holí na neposlušné psy bývá dost. Zvlášť se hodí argumenty hodně abstraktní, ideální a šité na míru atlantické civilizace. Hodně se používají lidská práva, ale pozor! – v pojetí amerických neokonů, renovovaných konzervativců. Právo každého jedince zaručí jen politické strany, volby, přetahování voličů, nekonečné parlamentní handrkování včetně rozeštvávání celých skupin obyvatelstva. Zapomíná se, že základním právem člověka je právo vůbec žít, právo neumírat hlady a mít střechu nad hlavou. Kluci z amerických černošských ghett byl dali nevím co za to, kdyby měli stejnou životní šanci, jako čínští výrostci a muži, kteří přicházejí z chudých venkovských vesnic do měst. Nedávno jsem četl, že největší počet bezdomovců ve Spojených státech je na Havajských ostrovech. Je to tam prý hotová metla, protože ti trhani a žebráci straší zámožné turisty, tak se radní a policajti rozhodli je internovat v táborech, rozumí se ne koncentračních, ale bezpečnostních a humanitárních. Tak mě napadlo – co kdyby někteří šťourové při návštěvě amerického presidenta vyvěšovali Havajskou vlajku nebo nasázeli podél jeho cesty desítky totemů Apačů, Mohykánů a jiných vyhynulých rudých bratří?
Ale zpět k Tibetu. Čí citát může být důležitější než dalajlámův, slova živého ztělesnění Avalókitéšvary, božstva soucitu? Před pěti lety s ním vedl Marek Švehla rozhovor, který byl pod titulem Život jakoby bez štěstí uveřejněn v Respektu a loni znovu zpřístupněn v publikaci Vizionáři. (Je to, mimochodem, hotový Zitatenschatz, zlatý důl citátů, ke kterému by se určitě hodilo ještě se vrátit.)
Na redaktorovu otázku, v čem spočívá vnitřní síla, která umožňuje Tibeťanům bez duševní újmy přestát i ty nejtěžší zkoušky, dalajlama odpověděl:
„ V buddhismu je základem chování soucit.“ Jeden mnich, který strávil v čínských věznicích a pracovních táborech téměř osmnáct let, na otázku, „jakou zkušenost za ta léta získal, odpověděl, že několikrát vzdoroval jistému nebezpečí. Myslel jsem si,“ říká dalajlama, “že byl v nebezpečí jeho život. Ale on mi řekl: ‚Bylo to nebezpečí, že ztratím s Číňany soucit.‘ To mu udržovalo klid v duši.“ Nechci tvrdit, že statečný mnich si tento krásný, přímo čítankový případ velkorysého chování, hodný starých rakouských kalendářů, vymyslel, ale znepokojuje mne, že v mnoha knihách, které jsem o Tibetu četl – a  nenapsali je pouze cizinci, Angličani, Němci nebo Francouzi, ale také Tibeťané, dokonce mniši, – jsem se nedočetl, že by soucit patřil k typickým rysům tibetské národní povahy. Mezi jednotlivci, zejména chudými vesničany a některými mnichy, se jistě najdou příklady laskavého a citového jednání, ale je to jen někde na okraji krutého, nelítostného společenského řádu, který na zeměkouli nemá obdobu. Buddhismus násilí odmítá a lidi vyzývá k pokoře, skromnosti a odříkání, ale nejde mi do hlavy, proč potom zaštíťuje a ospravedlňuje společenský systém založený na extrémní nerovnosti a nespravedlnosti? Našim vyvěšovačům tibetských vlajek zřejmě nevadí, že se hlásí ke kultuře, která se nachází na opačném pólu spektra režimů tak či onak respektujících základní lidská práva. Úzká vrstva dědičné aristokracie spolu s představenými klášterů ovládá život každého člověka, jedinec neznamená nic, ve všem je odkázán na to, co mu vrchnost dovolí. A ta po něm chce především, aby zajišťoval její blahobyt. Buddhismus vypěstoval v poddaných lidech vědomí, že trpí za hříchy v minulém životě a že jedinou jejich nadějí je vysloužit si strádáním, odříkáním a poslušností lepší postavení v příštím převtělení. Pověrčivost, úcta k božstvům, schopnost ponižovat se a trpět dosáhla v tibetské kultuře míry, která je pro člověka, odchovaného Kristovým evangeliem, renesancí, osvícenstvím, demokracií a emancipačními proudy nové doby, nepochopitelná.
Vraťme se k dalajlamově citátu. On přece dobře ví, že mniši v kláštěřích se nezabývali a nezabývají jen modlitbami, půsty, rituály, pobytem v samotkách a jinými „bobříky“ nařízenými klášterním řádem. O krutostech, které byly neoddělitelnými průvodní jevy klášterního i veřejného života, by se Václavem Havlem obdivovaný 14. dalajlama dovedl rozpovídat. Ale proč? On sám dnes hledá východisko ze situace, ve které se octly posvátné tradice Tibetu. Vystoupením 10. března 2011 se vzdal svého titulu a znovu opakoval svá slova o nutnosti revidovat volbu nejvyššího představitele tibetských  buddhistů. Naši tibetští vlajkonoši si vůbec nedovedou představit, o jaké revoluci vlastně Havlův přítel mluví a jak úzce toto fatální porušení tisíciletých tradic souvisí s postupným otevíráním špehýrek ke světu od dob britské nadvlády až po dnešní upevňování vztahů mezi Tibetem a Čínou. Když dnešní dalajlama, Tändzin Gjamccho, zemře, představitelé klášterní elity již nebudou hledat v zemi dítě, které přišlo na svět jako jeho reinkarnace, již nebudou pozorovat čeření posvátného jezera, které je má nasměřovat k rodnému domu příští Jeho Svatosti, už se jeho volbou nebudou po týdny, měsíce nebo i roky zabývat vybraní volitelé–velitelé. Starý rituál padne a dalajlama dokonce nevylučuje, že se jeho následovník nenarodí v Tibetu a třeba to bude  – ó hrůzo! – žena. Všechno má rozhodnout svobodná volba. Nechtějte, prosím, podrobnosti – všechno se tibetská, čínská i světová veřejnost včas dozví.
Pokud jde o soucit, dalajlama dobře ví, že v klášteřích, i v jejich nejbližším okolí, se děly věci neslučitelné s buddhistickým desaterem ctností. O některých krutých praktikách na dalajlamově dvoře se dovídáme ze svědectví Tasi Tseringa (1929–2014)*, kterého jako malého chlapce – proti matčině vůli – odvedli do Potaly, aby se stal členem gadrugby, dalajlamovy osobní chlapecké taneční skupiny. Protože nesnášel kruté zacházení, utekl přes hory domů, poslali pro něho, odvlekli zpět, potrestali (domyslíme si, jak)  –  tanec důmyslného trojklaného biče na jeho zádech zostřený samotkami nebyl poslední. Tashi Tsering se zapsal do dějin tibetské kultury jako autor prvního anglicko-čínsko-tibetského slovníku. Následoval dalajlamu do exilu v Indii, dostal příležitost studovat v USA, ale v roce 1964 se nevrátil do Indie k dalajlamově družině, ale – ke zděšení svého okolí – odjel do Tibetu obsazeného Čínou. Manifestoval tím nesouhlas s despotickým systémem, stal se stoupencem Maových reforem a přestože později neušel šílenství Rudých brigád, zůstal přesvědčeným hlasatelem modernizace Tibetu, zakládal školy, šířil osvětu, zasazoval se o demokratizaci země. Ale to už je další příběh, který svědčí o tom, že soucit spíš charakterizuje odpůrce starobylých mravů panujících v tibetských klášterech.
                         Komentátor
*Tseringovy vzpomínky The Struggle for Modern Tibet (Boj o moderní Tibet), zapsané M. Goldsteinovou a W. Siebenschuhem, vyšly v New Yorku a Londýně 1997.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

seven − two =