Kterak jsem dostal pětku

Není všechno takové, jak se zdá. A jak se jmenuje. O tom je příběh, jak jsem dostal bajli, když mi bylo devět. Po letech je ta příhoda hodná k zamyšlení.
Do třídy tehdy přišla nová učitelka, nešťastná starší paní, kterou vyhodili z gymnázia, aby skončila na naší základce. Nepamatuji si podrobnosti, ale její příběh byl o tom, že si dovolila na mazánka z dobré rodiny a už za minulého režimu, kdy se takové věci běžně nestávaly, dostala řádně za vyučenou. Jejím krédem se stalo, že více nedovolí, aby se na gymnázium dostali nekvalitní žáci. Byla velmi přísná, spravedlivá, ale zahořklá starší žena.
Moje koule byl speciální případ. Vylovila mě hned na první hodině a řekla: „tak ty jsi Bulhar. Pojď k tabuli a řekneš nám, jaké jsou republiky a jazyky v Jugoslávii?“
Nechápal jsem, co po mně chce.
„No jakým jazykem se tam mluví?“
„Srbsky.“
„Všude?“
„No jasně.“
„A jací tam žijí lidé?“
„Srbové.“
„Všude?!“
„Samozřejmě.“
„Byl jsi v Ljubljaně? Ano? A jak tam na vás mluvili?“
„Srbsky.“
Paní učitelka chvíli lapá po dechu. „Byl jsi u Jadranského moře?“
„Ano, ale moc se mi tam nelíbilo, je to tam samý šutr.“
„Takže jsi byl v Chorvatsku!“
„Ne prosím, my byli v Jugoslávii.“
Učitelka začíná ztrácet nervy, ale zkusí to ještě jednou. „Bulhare, a byl jsi v Makedonii?“
„Ano, před měsícem.“
„A jak tam mluvili?“
„Fakt divně.“
Pak jsem se dozvěděl, že nic nevím, a s dodatkem, že někdo takový na gympl nikdy nesmí, jsem si šel sednout s pětkou. Nezlobím se na ní. Vím, že fakticky měla možná pravdu. Možná. Ale malé děti mají sklon říkat věci takové, jaké prostě jsou, bez ohledu na zvláštní svět dospělých.
S odstupem času je to vlastně směšné. Chudák soudružka učitelka. Hádala se se mnou o tři jihoslovanské jazyky, dnes jich máme na stejném prostoru sedm. A co my víme, třeba se nám ještě národové a jazykové rozmnoží.
Michail Stavrev

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

15 + four =