Protinacistický převrat před 75 lety a my dnes

Situace na jaře roku 1941 byla kritická, nacismus se chystal zachvátit svět a zdálo se, že není síly, která by to mohla zvrátit. Československo a Jugoslávie byly obětovanými pěšáky v nastávající partii velmocí. Obě země byly prakticky ve stejné situaci – obklíčené nepřítelem, bez reálné naděje na úspěch ve válce. Vlády premiérů Edvarda Beneše i Dragiši Cvetkoviće tehdy racionálně vyhodnotily situaci a přijaly diktát Německa. V Jugoslávii však došlo k převratu, vláda byla svržena a země šla do války s nepoměrně silnějším nepřítelem.

Březnový puč vedený generálem královského letectva Dušanem Simovićem vypukl hodinu po půlnoci 27. 3. 1941. Rozhodnutí postavit se Hitlerovi nebylo živelným hnutím tlupy, ale mělo pragmatický základ. Churchil v reakci na tyto události řekl: „Jugoslávie našla svého ducha“. Nebyl to prázdný bonmot, Jugoslávii do války přiměli právě Britové. Na tajném jednání zpravodajských elit obou zemí před vypuknutím konfliktu Britové slibovali pomoc svých jednotek dislokovaných v Řecku, ukazovali fotky tanků a letadel, takže nakonec Jugoslávce přesvědčili. Byl to však z jejich strany cynický kalkul, Britové neměli kapacity, které by mohly Jugoslávii proti obrovské přesile reálně pomoct, potřebovali jen Hitlera odlákat a zdržet. Vše skončilo strašným masakrem, rozbitím a okupací země. Srbové ve dvou světových válkách ztratili bezmála čtvrtinu populace, úhrnem dali vůči svému celkovému počtu vyšší oběť než Rusové nebo Židé.
Dnes, když jsme o 75 let dále, můžeme tyto události hodnotit s odstupem. Britský kalkul byl správný. Hitler reagoval velmi emocionálně a na příkladu Jugoslávie chtěl ukázat celému světu, jak bude zacházet s podobnými „zrádci“. Pučem Jugoslávie odstoupila od paktu s Německem, Itálii a Japonskem, podepsaným o dva dny dříve, 25. března 1941. Trestná výprava na Balkán ale nakonec znamenala zdržení operace Barbarossa (napadení SSSR) o několik týdnů. Hitlerova vojska na východně uvízla v bahně, pak zamrzla, takže nedobyla Moskvu, což byl významný psychologický moment a vzpruha pro Rusy. Nakonec nedošlo ani k invazi na Britské ostrovy.
Cynismus západních mocností však provázel nejen počátek, ale i konec války v Jugoslávii. Draža Michajlović (velitel nekomunistického odboje), který se první se svými jednotkami postavil Hitlerovi (Titovi partyzáni se přidali až po napadení Sovětského svazu), byl stejnými Brity obětován. V Londýně přiměli jugoslávskou exilovou vládu uznat komunisty. Churchil namísto Michajlovićových roayalistů podpořil Josifa Broze Tita, čímž rozhodl o poválečném osudu země. Jugoslávci se shodou náhod dostali do střetu s velkými silami a pomohli ke zvratu v obou světových válkách, ale kdyby věděli za jakou cenu, šli by do toho?
Cynický kalkul nad obětmi války je typický i dnes. Každoroční rituál „pálení čarodějnic“ zvaný Srebrenica, kdy se před zraky celého světa kolektivně jednomu národu nasadí hanebná maska nácků za hulákání „genocida“, nemá jiný účel, než smývat viny současné politiky. Jinak by mohlo vyjít najevo, že všechny ty ušlechtilé války proti zlým diktátorům – Milošević, Saddám, Kaddáffí…, byly jen fiasky s miliony mrtvých a výslednou situací horší, než tam před tím byla.
Michail Stavrev

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

four × 2 =