Romana Křenková: Ahoj Ameriko!

Edward Hopper, americký malíř dvacátého století se smutným nátiskem tísnivého existenciálního poetismu, který magicky přivtělil ke svým realistickým obrazům, malíř otevřených oken, které vedou do tichého obávaného prázdna, skryl do svých obrazů opuštěných pump na poušti, osamělých dívek sedících na velkých postelích amerických hotelů čtyřicátých a padesátých let, budov, které jsou blízkými sestrami pustých domů jiného malíře Itala  Gorgio de Chirica, velké obavy, co se s tebou, Ameriko, v budoucnosti stane.  Přepadl tě vše zaplavujícím světlem, které všude dravě pronikalo – a které tak silné nevyužito – oslepuje vidoucího tak, až ho připravuje o zrak, o jasné vidění věcí. Jak prozíravě navzdory své smrti na konci šedesátých let viděl Hopper svou Ameriku budoucnosti.  

 

Město o trochu méně andělské

   Když se člověk konečně vyvalí z losangeleského letiště a je odpoledne, zasáhne ho stojaté horko koncentrovaně promíšené s výfukovými plyny dýmajících busů, jichž je plná ulice. Jednoduše řečeno autobusy Quick Park LA Airport nejsou vůbec nijak quick, ale naopak zde strnule  stojí zacpávajíce svými tlustými těly silnici k líné neprůchodnosti. Jedním slovem je tu bordel shrnutý na jednu velkou hromadu, jehož unylými svědky jsou velké bílé svlačce, protože v Americe je velké všechno, obrůstající vchody do protějších poschoďových garáží a všudypřítomné útloboké palmy, které snad majíce hlavy vysoko nahoře, dýchají lépe než lidé. Nedaleké sídliště je složené z širokých šedých paneláků obrostlých divokými velkolistými fikusy a kaktusy. Zkrátka hned zkraje je patrné, že je tu velké horko, které nikdy v roce příliš nepolevuje. Nad půjčovnou aut co pět minut přelétávají oceloví ptáci mířící na letiště tak tak lízajíce vysoké koruny bělokmenných stromů. Obloha se zatahuje stříbrnými mraky  těžkými očekávanou bouří.  Ptáci mají různobarevná břicha, aby se od sebe v tom všeobecném letištním mumraji dobře rozeznalo, z jakého koutu světa  přilétli.  Cestou na La Bahaí Center bodají štíhlé pinie ostře do nebes a za nimi rovnou u silnice za rozbitým plotem fachá ropné čerpadlo, klove monotónním pohybem do prachu země, stále a stále po všechny své dny jako perpetum mobile.  Cestou na Hollywood Blvd. se vypíná Little Armenia  s pravoslavným kostelem s nedávno krásně pozlacenými zlatými věžemi baňatkami.  Příjezd na Hollywood Blvd., tam, kde pan Lewis z Pretty woman sbalil svou Popelku, je daleko krásnější v bujných představách a na filmovém plátně než ve skutečnosti. Dlouhá nepěstěná ulice lemovaná spíše nízkými šedými domy, kdy lehce přehlédnete i Kodak Theatre, divadlo té nejslavnější  megašou na světě –  předávání Oskarů. Český turista s nostalgickou dávkou zadostiučinění pomyslí na vyšňořené Karlovy Vary, jejichž krása je při předávání svých filmových cen zcela nesouměřitelná s tou poněkud vybydlenou ušmouranou a nekonečnou ulicí v LA. Taky pomyslí na nafoukané americké filmové hvězdy, které – je-li jim dobrým  osudem dopřáno přijet do Varů, musí se zlomit v pase před tou nádherou a elegantní okázalostí, která se náhle před jejich ohromenýma očima neočekávaně vynoří z lesů Střední Evropy. A mezi plochými bezvýraznými domy samého centra LA banky, banky, banky, zde téměř jediné mrakodrapy, zpupné a jako obvykle nijak nereflektující svá světská omezení, světské limity, které tak či onak jsou přítomny v jejich osudu, i když momentálně vrůstají nevědomě a zpupně do nebe. A pak tady máme ony slavné hvězdy se jmény těch, kterým se říká celebrity. Ušmourané a červení vetknuté do šedi sešlapaného chodníku Hollywoodského bulváru. Hned na nich na chodníku slávy se k sobě choulí stará žena a muž s malinkým pejskem v pololehu opřeni zády o dům. Protože tady jim nemůže být zima a zamilovaně vůbec nevypadají, vypadá to, že se k sobě choulí v zoufalství beznaděje. Je na nich vidět smíření, že vědí, že na svém osudu nemohou nic změnit. Jako by sami sebou nepochybně ujišťovali pozorovatele  v tom, že dobrý život je úplně něco jiného. A nad pozemskými hvězdami dolní city se do nadzemských výšek klenou Beverly Hills, ony slavné vršíky obývané jejich stejně slavnými obyvateli. Je to turistická atrakce. Projíždí se tu mezi vysokými ploty a ohradami  zabábušenými vilami

a zámečky a americký průvodce projíždějící autobuskem vedle té nedotknutelné nádhery vprostřed velkých stromových zahrad hermeticky uzavřených vysokými bránami freneticky řve: „Tak tady vidíte sídlo Bena Stillera, to žlutý dole mezi těmi stromy  a támhle, podívejte se napravo, tam bydlí Justin Timberlake s těmi vysokými palmami a teď se blížíme k vile Elvise Presleyho.“ Dům je ze strany silnice celý obseděný velkými šedými Buddhy. Před čím asi Elvise měli chránit? A průvodce pokračuje: „A tam v dálce už můžete vidět dům Michaela Jacksona a tam vpravo bydlel otec Moniky Lewinské. Jestli to náhodou nevíte, byl to zubař.“ Dole u plotu či spíše monumentálních hradeb  Walta Disneye, za kterými se do výšky v dálce tyčí nefalšovaný zámeček, sedí dělníci ve žlutých kombinézách. Jeden něco rochá ve vykopaném příkopu v zemi a druzí na kolenou vyndávají oběd z plastikových pytlíků.  Je poledne. Slunce losangelesky žhne. Brána do domu Paris Hilton, který se vypíná na povlovném kopečku mezi pěstěnými borovicemi, je otevřená. Vousatý černošský sluha vyváží Parisiny odpadky ve velké popelnici. Průvodce nadšeně vykřikne: „A tohle byl dům Nicholase Cagea, ale už není jeho, protože měl finanční potíže, a tak ho musel prodat. Haha.“ Průvodce se směje a je vidět, že má tady  v říši zjeveného úspěchu čirou radost, že se to Nicholasovi v životě trochu zašmodrchalo. „A tady je sídlo Jacka Nicholsona, v dálce vidíte tenisové kurty. Založil tady totiž tenisový klub.“ Za ohradou Nicholsonova domu se krásně pnou temně zelené pinie jako baletky, když v horkém poledni tančí. Pak dodá: „A tady má dům Tom Jones a Sally Field.“ Když se sjede z beverlyjských vršků, průvodce radostně zařve: „A tady skončila jedna velká kariéra, tady v hotelu Beverly Hills Hilton  našli mrtvou Whitney Houston ve vaně.“ Ukazuje na hotel chvějící se rukou, která se však nechvěje soucitem, ale jakousi radostí malých lidí, kteří navždy zůstanou ve stínu svého života a budou závidět těm, kteří z něj vykročili. Hotel navzdory smrti velké celebrity stojí  lhostejně  doširoka rozkročen a pohlíží stovkami svých malých oken nahoru do vršků. A silnice, která jako hadí smyčka dokola obkličuje celou vesnici slavných, se jmenuje Mullholand Drive. V té situaci si nelze nevzpomenut na slavný film Davida Lynche stejnojmenného názvu, kterak jeho hlavní hrdinka přijede do LA v touze stát se herečkou a osudem zabředne, ne však žádnou náhodou na té ulici do osudové smyčky. Chvílemi se zdá, že šedý asfaltový had pokušitel jména Mulholland Drive pomalu obkličuje a obtáčí život všech zúčastněných v nějaké divné komedii či snad dramatu světa. Těžko říci mezi těmi skvělými domy, kdo budou oběťmi, zda  lidé v zámcích nebo ti dole v podzámčí, ale myšlenka utahující se smyčky na krku Beverlyjských vršků je velmi neodbytná.  

V losangeleském motelu Hollywood City Inn je v obou zásuvkách nočních stolků Holy Bible a Bhagavadgita. Motel je jako všechny hotely v Americe zařízen úplně stejně a pohodlně. Masivní postele s jednou dostatečně širokou dekou, aby si ji Středoevropané zvyklí na jiný způsob odívání postelí, nekradli,  dost místa na všechno, velké umývadlo  vetknuté do falešného mramoru s černými mžitkami a hlavně ve dne v noci mručící klimatizace. Bez klimatizace se v Americe, až na drobné výjimky, nefunguje. A jakbysmet televize. Zrovna nyní se dennodenně předvádí spor mezi prezidentskými kandidáty in spe Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem. Spor je to štěkavý a zcela nevěcný, jen aby nějak upoutal nebohé publikum toho předvolebního divadla. Trump je ze všech stran fackován, ale není již dostatečně jasně řečeno, že jeho strmý vzestup je dílem selhání té takzvaně solidní politiky.  Avšak co je ze všeho nejdivnější, že všechny zprávy, všechny televizní debaty jsou co tři minuty přerušovány reklamami. Přes všechnu oprávněnou kritiku médií u nás, tak toto  by český občan ještě nezkousl, inu máme ještě co dohánět a napodobovat.

Cestou do Santa Moniky se nejprve míjejí drobné kostelíky nejroztodivnějších náboženských denominací a malé budhistické svatyňky a ta různost je pro Středoevropana krásně nezvyklá, pak malé bungalovy lemující silnici, mnohé s vyvěšenými americkými vlajkami. Člověk si letmo pomyslí, tak to je to procovské Malibu, kam se sjíždějí předvést na pláži svá šlakovitá těla hollywoodské hvězdy, kde poskakujíce v písku očekávají paparazzi, aby je zvěčnili do Blesků, časopisů rozšířených všude po světě, neb hlavně takovéto beztvaré informace si žádá lid obdobně beztvarý.  Obloha je plná jemnohmotných nařasených beránků, prchajících z Tichého oceánu nad pevninu. Bouře je tatam, protože se samým horkem rozplynula daleko vprostřed vzdálených našedlých mraků nad Pacifikem. Oceán na pláži v Malibu je teple hladivý a divoký. Vlny se s nekonečnou jistotou a pravidelností převracejí do velké bílé pěny a pohrávají si s tělem jako s hadrákem. A ten oceánský pocit splynutí s věčnou podstatou všeho a ničím neohraničenou silou je darem rovnou od Nejvyššího. Pomalu se stmívá. Kopce nad městem jsou plné temných špičatých pinií se spícím ránem ukrytým v nich. Slavné molo v Santa Monice je plné všelidové zábavy. Jakýsi nepovedený Kristus, protože je náhradní a velmi vzdálený od originálu, s trnovou korunou na hlavě, která je z plastu, vyluzuje na kytaře tklivé písně a v čepici před ním se krčí několik měďáků, tak drobné zdejší měny, že ji v obchodech málokdy vrací.  Do chřípí se dere vůně či snad smrad ze smažených rybích prstů, v obchůdcích na molu tisíce nesmyslných tretek, jak už to tak bývá všude na světě …  A nedá se nic dělat, po odpovědném zvážení je nutno přiznat – tak tohle je Karlův most LA.

Getty center

Do Getty Center, krásné bělostné galerie vypínající se vysoko na kopci, se jede několikaproudou dálnicí  směrem za dlouhými štíhlými plážemi v Malibu s úzkými domy, které očima hledí na oceán. Rackové velikosti drobných orlů zuřivě hledají něco v písku a hašteřivě řvou.  Kousek od dálnice v prachu stanuje bezdomovec v červeném stanu a vykukuje ven jakoby čekal na naději.  V Getty Center jsou americké děti smíšené jako kuličky máku se zrnky soli, bílé černé, šikmooké a ještě i jinak všelijaké, že svým štěbetáním vytvářejí krásnou symfonii  různorodosti. Na  páskách na rukou mají napsána svá jména. To aby je průvodkyně galerií mohla oslovovat jejich jmény. Obrazy, sochy, fotografie a momentální famózní sbírka řeckých bronzových soch vystavených do konce listopadu,  jsou umístěny ve vzdušných pavilonech barvy těžké máslové smetany vetknutých v zahradách na sametově posečené trávě. Bez ostychu z nich čiší genialita jejich tvůrce architekta Richarda Meiera. Jeho smetanový kámen, sklo a zábradlí a modroširá obloha nad tím vytvářejí spolu spojeny zázrak pojmenovaný po Jeanu Paulu Gettym. Když ten dobrý muž v roce 1976 zemřel, zanechal po sobě ještě mnoho miliard dolarů. Kéž by všichni boháči takto dokázali investovat své peníze. Možná, že by svět zkrásněl. A ta jména, jimiž jsou plny smetanové pavilony. Schody nahoru do Gettyho vily mají úchvatné zlaté hrany. Welcome to the Getty villa se sbírkami nejstaršího umění. Turisty tam provázejí doslova staré avšak navýsost krásné a upravené americké důchodkyně z dobrých a bohatých rodin. Jsou tak šmrncovní a štíhlé, že se na nich mohou úplně nechat oči.  

 

Griffith observatory

Výhled z Griffitovy observatoře na kopcích nad LA  je strhující. Dole se rozlévá město utopené ve svém smogu, jímž protéká široká stříbrná řeka. Její peřeje se vlní tak zvláštně a krásně jiným způsobem, než je přirozeností řek. Až po chvilce oko pozná,  že je to chvějivá nekonečná  řeka aut. Na náměstíčku před hvězdárnou je pomník Jamese Deana, rebela bez příčiny, který zemřel tak mladý, že se stal celebritou až po své smrti, jež byla s ohledem na jeho mládí ještě rychlejší než Porsche, které vstříc své smrti řídil. A nad vším světským divadlem  v hnědočervených kopcích, které se do dálky vypínají jakoby ve třech po sobě jdoucích horizontech,  vetknutý nápis, bez kterého by LA nebylo LA, poněkud již svým  věkem omšelý, Hollywood. Ona  pro mnohé příchozí sladká a ošidná vějička úspěchu až nadpozemského, při čemž se ale vůbec nejedná o svatý les,  jak by se mohlo zdát, ale o les cesmínin, protože holly se dvěma el je cesmína.

 

 

March Field

Zprvu se zdá, že letecké muzeum v Moreno Valley v Kalifornii bude velká nuda. Ale není. Na velké prašné ploše muzea leží na katafalku položen přesný model bomby, která se jmenuje tak něžným jménem Little Boy chlapeček. Je to ona, která byla z letadla s názvem B 29, které je  přistaveno hned vedle ní,  dne 6.8.1945 svržena na japonské město Hirošimu a svět se změnil, protože toho dne vyšlo najevo, že člověk je schopen se pozabíjet v okamžení, což o sobě  do té doby lidstvo, dokud to nevyzkoušelo, nevědělo. Kousek opodál stojí umrtvený bombardér B 52, na tabulce u něj honosný nápis, že absolvoval 200 bojových vzletů ve Vietnamu. Jeho břicho vyztužené kovovými žebry je zespodu otevřeno a ještě dnes po tolika letech páchne smrtí.  A uvnitř hangáru odpočívá po práci svého života dokonalý pták, ve své době nejrychlejší průzkumné letadlo. Je krásný, ocelově temně šedý, celý z titanu a jmenuje se také po ptácích Blackbird. Má po nich zděděné jemně zvlněné aerodynamické tělo, jen létat, a v určitém objektivním smyslu má eleganci nejkrásnějších žen, jež kdy chodily po zemi.  V čínské restauraci na cestě z Moreno Valley v typickém americkém městečku, kde se vše odehrává u hlavní  silnice, stál oběd, který se nedal sníst, deset dolarů. Ve šťávě barvy a hustoty malinového sirupu kyselé chuti plavalo téměř nepočítaně předobrých krevetek. Ne jako v Čechách, kde jich máte na talíři přesně vymezený a nepřekročitelný počet kusů.

 

Sekvoje

Cestou do Sekvojového národního parku se hory jmenují San Gabriel Mountains. Přes jejich neobydlená údolí jsou rozkročené obrovité sloupy vysokého napětí. Žlutý pískovec hor místy prorůstá  pichlavými keři. Souběžně se silnicí vede železnice, kterou projíždí nekonečný nákladní vlak. Zdá se, že svým dlouhým tělem obtéká jednotlivé malé hory. Místy se keře mění ve střapaté pichlavé kaktusy. Mezi nimi velké sídliště karavanů s přistavenými nákladními Fordy, jen tak na písku oplocené části nekonečné polopouště, která se zvolna mění v Mohavskou poušť. Někde směrem na Bakersfield jsou směrovky na  Edwardsovu vojenskou základnu. Z prodejny trpaslíků v poušti hned u silnice si dva nadšenci spojenými silami odnášejí velkou plastovou želvu pro zvýšení krásy své zahrádky. V této krajině se bude jistě jednat o suchozemský druh. V dáli na kopcích stovky a stovky větrných elektráren, vlevo vrakoviště vysloužilých letadel naskládaných u sebe jako dětské hračky. Všechno je v Americe velké a je toho hodně a zdá se jako by Amerika trpěla jakýmsi autismem, jako by všechno, co se v ní děje, bylo zaměřeno jen  na  ni samu a bylo měřeno jí samou. Po mnoho mil je ze silnice stále vidět  Giacometiho obry, ramena  moderních křížů, která se i ve stojatém vzduchu pouště, je 38 stupňů nad nulou, pomalu a jistě točí. Co je dnes na těch novodobých křížích, které pichlavě stojí na kopcích povlovně vybíhajících z Mohavské pouště, křižováno?  Je sobota. Děti na hřištích městeček hrají americký fotbal. Mají na sobě barevné dresy. I když je 101 st. Farenheita, jak je vidět na palubní desce Forda Expedition. Vedle silnice jsou nekonečné sady nízkých ovocných stromků. Mají do řad vyrovnané kmeny jako by je zasadil nějaký božský geometr. Mezi nimi betonové zavodňovací kanály, protože tady, aby byl život, se musí chytit každá kapka vody. Celou pouštní cestu provází všudypřítomná upozornění na šetření s tou životodárnou tekutinou. U silnice stojí pravidelně se opakující nápisy : no water no job. Když se ovocnými sady projede mnoho mil, vystřídají je stáda strakatých krav, tisíce kusů dobytka, které stojí tak bezradně v suchu pouště, protože se nedá říci, že se pasou, některé kravky polehávají v malých přístřešcích, aby je slunce tolik nepálilo. Tisíce býčků na  vyschlých slunečních pahorcích, jichž osudem je stát se lidskou potravou. Bez přístřešků. Ti přece nepotřebují žádnou ochranu, když jsou jen budoucím masem. A za stády krav americký autopark, stovky červených nákladních Fordů pěkně naskládaných vedle sebe na prodej. Je půl šesté večer. Slunce lze tušit za narůžovělým škraloupem mraků, je stále 100 stupňů Farenheita. Na náměstíčku obklíčeném budovou Living Christ Church, i když není jasné, je-li tam Kristus vskutku živý, budovou Visalia Animal Care Center a paneláčkem realitní společnosti známé také v Česku Remax, která své nebytové prostory sdílí se společností s názvem A PSYCHIC READER AND CRYSTAL HEALING, je restaurace. Počítá se mezi ty lepší. Alespoň svými cenami. Na stolech jsou bílé škrobené ubrusy a na zdi výzdoba v podobě vedle sebe zavěšené vidličky a nože v nadživotní velikosti, co v nadživotní, ve velikosti příborových obrů, které délkou přesahují vzrůst vysokého muže.

Cesta s naplněným břichem pokračuje. Americké trucky s chromovanými vystouplými čumáky vypadají zlověstně a zároveň jsou krásní. Hřmotně si to brázdí v suché krajině pouště rovnou za nosem po silnici, která bez zatáček míří k  hnědému obzoru, se kterým kdesi v nekonečnu splývá. Po stranách míjejí mrtvé sady, které umřely z nedostatku vody. Stromy vyrvány z půdy leží na mnoha mílích vyschlé země a vypadá to, jako kdyby bezlistými černými větvemi obviňovaly člověka z neúcty k životu.

Na obzoru začínají béžově semišové kopce Sekvojového národního parku s oblými temeny, ze kterých stékají řeky obrovských kamenů. V městečku Three Rivers  u silnice prodávají sweet cheerish. V tom horku je všechno krásně zralé a sladké. V kovbojské hospodě Oldbuckaroo sedí se stárnoucím večerem několik štamgastů popíjejících z malých lahví americké pivo.  Za hospodou zrají na šlahounech granátová jablka.  Cesta do King´s Canyon National Park je uzavřena z důvodů rozsáhlých požárů, které toto léto sužují přírodu více než jindy, na pláncích informačního centra je doporučená objížďka. A pak přijde splněný sen turisty ze Střední Evropy. Svah nad silnicí, který vybíhá prudce nahoru, je porostlý keři s červeno žlutými bobulemi. Už z dálky je vidět, že se keře ve stojatém vzduchu divně hýbají. A náhle metr a půl od silnice se z nich vynoří velká hlava medvěda hnědého, obyvatele zdejších hor, který však zůstává pro většinu turistů plachý a neviditelný. Zvíře tlamou  nerušeně otrhává bobule a přitom se malýma očkama dívá na své fascinované pozorovatele. Setkání trvá chvíli, pak se obrátí a zmizí v hustém porostu.

Když se přijede k největšímu stromu na světě sekvoji, jež nese jméno General Sherman, zmocní se duše tichá úcta ze stvoření božího. Má ryšavě rudou kůži, jak nesčíslněkrát hořel a musel se opakovaně  svlékat, a do země je zadrápnut obrovskými lvími tlapami egyptské sfingy.  Je stár tisíce let, prožil vzlety a pády civilizací od starověku až podnes. Díval se na svět, na drobné divadlo, které se hemžilo pod ním, viděl narodit se Ježíše Krista a meditovat Buddhu pod stromem Bodhi, viděl starověké války, byl souputníkem všeho významného, co lidstvo za svůj kulturní vývoj učinilo. Tiše žije osamělým životem velikána stoje nad vším a vysoko v nebi, kam dosahují jehličím ochmýřené větve, jeho majestát rozmlouvá s Bohem.

Na střeše chajdy strážce parku sedí velký krákající havran a všude kam se oko podívá poskakují pruhovaní čipmankové různých velikostí  s všudypřítomnými veverkami. Při jídle v mexickém bufetu Western Lodge nejodvážnější z nich vyskočí na lavičky u stolů a loudí. Hot dog za čtyři dolary je velký a dle libosti je možno jej skrápět nejméně pěti druhy omáček a majonéz. A cola, které se tady říká coke, chutná v Americe jinak než u nás. Tak přirozeněji, jak sem ta přeslazená tekutina ke slaným horkým psům procpaným tlustými dokonale růžovými buřty patří.

Z Moro Rocku, skalního útvaru v rámci pohoří Sierra Nevada, který se zpupně vyvrásnil vysoko nad hlavy sekvojí,  je vidět do dáli několika horizontů, které tvoří za sebou naskládané hory. Mají měkce hnědou barvu  srnčích hřbetů. Cesta na skálu, kterou radostně oblétávají havrani,  je úzká a lemovaná železnými madly.   

Jezero na cestě dolů Sekvojovým parkem je čiré oko boží na zemi. Až do hloubky se v něm dají spočítat oblé kamínky. Je lemováno plochými velkými kameny a chvíli na nich sedět a rozjímat je dar. Béžová se mění v lehkou zeleň po vlivem vody, které je tu více.

 

San Francisco

V San Franciscu z ocelové oblohy mží a mdlý chlad leze pod kůži. Pouštní teploty jsou ty tam. Konec září tady dočasně – nejpozději do zítřka, kdy se i tady udělá horko – krátce přebírá svou podzimní moc. Křižovatka ulic Ashbury a Heigh znamená octnout se v šedesátých letech s časovým posunem do nového tisíciletí. Na chodících tu leží dredovaté květinové děti, holky a kluci, dnes mnozí z nich staří, a vypadá to, že odtud  zapomněli před padesáti lety odejít. Na hromadách tady s nimi přebývají velcí psi typu ořechovitý pitbul, vždy dobře naladění a přátelští švihající ocasy jako biči. Z těch lidských přátelských hromad bodře se na všechny strany usmívajících vane od rána až do boží noci vůně marihuany.  Nic nechtějí, nic nežádají, jen spočívají a hulí, protože nemají v životě nic jiného na práci. Asi ani mít nechtějí. Domy v okolí křižovatky jsou viktoriánsky čisté  a bílé s členitými stříškami a malými pěstěnými předzahrádkami, jimiž se projíždí k domovním  garážím. Byty v domech druhdy krásné, ale nyní dost vybydlené s centrálními plynovými kamny na chodbě, protože v pokojích žádné topení není. Z velké kuchyně je vidět do zadního dvorku, který nezapře klimatické pásmo, protože v něm roste huňatá palma, šťastná a  bohatá sestra ubohých palem pouštních. Ta se uměla narodit.

Bezdomovci v SF čtvrti Tenderline jsou strašidelnější než kde jinde. Leží nehybně na ulici, někteří v pročůraných spacácích a vypadá to, že z nich vůbec nevylézají, že k nim ty pytle úplně přirostly. Někteří jsou překryti špinavými dekami, že z nich čouhají jen holé nohy. A když nečouhají, není jisté, co ten špinavý kus hmoty na ulici vůbec znamená. Je těžké přijmout, že ten smradlavý zapomenutý nikým nepostrádaný balík je člověk. Ta páchnoucí hromada. Kam v toku života zmizela její maminka? Je ten balíček ještě živý, když ve stejné poloze a na stejném místě ležel včera? Zjišťuje to tady někdo?

Lachtani pacifičtí v přístavu u Pieru 35 jsou sanfranciskými celebritami. Dobře to vědí. Okázale se vyvalují na dřevěných pontonech, štěkají na sebe, perou se a hádají a celým svým vychováním a povahami beze zbytku připomínají své savčí příbuzné lidi. Každý ponton má svého velkého šéfa, který dohlíží na harém soustředěný kolem něho, a běda mladíkům, kteří se snaží vyšvihnout mezi tučné harémové samice a snad nějakou ukořistit pro sebe. Mají těla plné krvavých šrámů, jak jsou denně ujišťováni o tom, že vyšvihnout se na vrchol mezi lachtaní panny je dlouhodobý a těžký úkol, mnohdy asi nereálný.

A most v SF, to se všeobecně ví, je krásný a impozantní. Zblízka je jeho červeň trochu ošuntělá a prorezavělá, ale věci se mají vidět pozitivně a někdy je dobré dopřát si trochu idealismu. Most se velkomožně rozpíná již od roku 1937 vysoko nad zálivem. Příboj je i z výšky mocný a zblízka, když se přijde až k němu na dlouhou smetanovou pláž, vlny se ve výšce zatáčejí a mění se v bílou pěnu svých nevyčerpatelných divokých dnů. Navzdory jejich síle a moci je právě okázale křižuje loď, na jejímž dlouhém trupu je napsáno China Shipping Line.  Dole pod mostem v památníku, který je celý o něm, je mostní lano. Jeho průměr je jeden metr a je složeno z bezpočtu železných snopů. Je těžko vypravitelné  pro humanitní duši stát u těch velkých mechanických sil, které se jí zdají být krásné ale nepochopitelné.

De Young

Galerie De Young stojí v rozlehlém sanfranciském Golden Gate parku naproti Přírodovědnému muzeu. Mezi svými geometricky zajímavě uspořádanými hnědými objekty, které splývají s přírodou a vypadají jako velké kusy železa spadlé na zem při dávném vesmírném kataklysmatu, má dlouhé plochy dokonale vypěstěné trávy, ze které vyrůstají stromové kapradiny s kmeny palem. Jsou obrovské a zdá se, že je sem přenesl nějaký botanický demiurg rovnou z druhohor. A pak to přijde. Člověk milující výtvarné umění je zase v ráji. V rozlehlých teple osvětlených sálech jsou v krásné symbióze rozvěšeni a rozestřeni George Grosz, Diego Rivera, Juan Gris, Amedeo Modiliagni, George Brague, Francis Picabia, Yves Tanguy,  Maurice Prendergast a  další velikáni, pak starší barbizonská škola, umění Afriky, Pacifiku a obou Amerik, současné moderní umění a na závěr chvějivá krása havajských umělců, kteří ji tvoří z křehkosti a pomíjivosti ptačího peří. Po tom všem návštěvník krásně omámen usedne na lavičce před galerií, aby šťastně vydechl, a náhle se vyrojí desítky tmavohnědých amerických špačků, jsou rozkošně drzí a přiskakují až k nohám a loudí, hlavičky natáčejí a dívají se do očí. Nikdo těm drobným ptákům nemůže odolat, jak uzobávají drobečky rovnou z rukou.

 

Yosemity

Obliny kopců na cestě ze San Francisca na východ k Yosemitskému parku s malými tečkami vzdálených těl kravek na nich se pasoucích. Horská chata vprostřed hlubokých yosemitských lesů je prakticky zařízena, ostatně jako všude v Americe. Má široké bytelné postele s jednou dekou a navzdory tomu, že se kolem ní střídá horké léto se sněhovou zimou,  je zásobena dostatkem teplé vody a dalšího přepychu.  Není jasné, zda křehkost jejího zabezpečení je způsobena tím, že je daleko v horách a neurvalost civilizace se jí příliš netýká. Při troše fantazie se dá až představit, že hned několik chatrných dveří  chaty by se dalo otevřít jen letmým dotykem lidské mysli.  Nadchází podzim a smíšený les zakrývá shora její střechu zlátnoucím listím.  Na cestě vysoko do hor se tyčí oblíbené sousto horolezců z celého světa hora El Capitan. Je krásná ve vycházejícím slunci, jak vyrůstá z travnatého údolí a na vrcholu se koupe v absolutním světle. Má hladké šedé tělo jako hřbet úhoře. Vůně lesa a přírody je silná a omamující a od ničeho neodvozená. Prostě je která je. Nezrozená a původní. Lesnaté kopce se cestou výše do hor perou se skalami. Některé stromy na úbočích jsou mrtvé a ustupují živým.

V noci je obloha temná nenasvícená narůžověle velkoměstem. Taková, jak ji Bůh stvořil, a pak řekl: „Viděl jsem, že to bylo dobré.“ Tepají na ní hvězdy, z pozemského hlediska – malá bezpočetná srdce nebe.  Všechno zde ušlechtile trpí údělem velkoleposti Stvořitele. Indiánský strážce parku nahoře v horách je krásný. Má indiánské rysy, orlí nos a to vše je shrnuto do mírného souladu smíseného s bělošskou krví. Je ochotný a usměvavý, když posílá turisty k cílům jejich cest, kterých je tady nepočítaně. Až ze dna průhledná bystřina svým okem všudypřítomných lesních elfů pohlíží do duše a na osud všeho a usmiřuje niterné boje. Tady vedle mohutnosti přírody, kde lidská historie v parku čítá pouhých devět tisíc let, je třeba se sklonit a pohlédnout na oblohu, skrze niž se na nás dívá Pán tvorstva. Tady nezbývá nic jiného než být šťastný.  Být prostě vším. Veverkou, vodopádem, malým kropenatým ptáčkem, skaliskem, pasoucím se jelínkem sika, stromem na úbočí hory, zalezlým medvědem, protože tady všechno bezprostředně vyvěrá ze stvořitele. Tady s ním vše splývá. I Vy!

Na Glacier Pointu roste nejkrásnější jedle světa. Když se jí jemně rozemne jehličí, vydá ze sebe omamnou vůni pomerančů.  Napájí se z Yosemit Creek, který je 8000 stop tedy 2500 m nad mořem a jeho voda je čirá a pitná a není divu, že ze sebe vydává tak krásné stromy. Amsted Point je místo čiré pozemské běloby. Jsou to do daleka vybíhající žulové pláně. Lidé a psi, většinou ořeši typu pitbulů, pokud jsou větší, nebo menší odvozeniny od bostonských teriérů, na nich polehávají chtějíce se vyhřát teplem kamenů odcizeným podzimnímu slunci. A ještě zbývá ponořit si nohy do větrem jemně zčeřeného jezera Tenaya Lake, hledět na kameny na jeho dně a říci si, okamžiku postůj, postůj chvíli, postůj na celý život, otiskni se na věky do duše a nevymiz z ní nikdy! Výjezd z národního  parku je v místě jménem Tioga Pass.  Bezmála čtyřtisícovky se tiše utápějí v Tioga Lake doširoka otevřeném zelenomodrém oku Země.  

 

Na dlouhé cestě do Las  Vegas

Po sjetí z kopců Yosemitského národního parku nastává tajemství prérie a neviditelných psů prériových, dřevěných městeček, jejichž celý děj a historie se odehrává kolem benzinové pumpy, hospody či spíše saloonu a několika domků lemujících silnici. Asfalt je temně šedý s bílými pruhy krajnic, sucho a slunce, všude vyschlé trsy  žlutavých kytek podobajících se slaměnkám, až se dojede k jezeru Monolake. Jezero má na svých březích bílou pěnu u huby. Vyčnívají z něho vápencové útvary, které se přesně podobají smutným postavám švýcarského sochaře Alberta Giacomettiho. A dál je to velká americká klasika, stovky mil on the road rovnou za nosem, kde silnice končí ne sama sebou ale obzorem a za ním pokračuje, že se zdá že do nekonečna.

Do města duchů Ghost Town založeného v poslední čtvrtině 19. století se jede po prašné Cottonwood. Město – jmenuje se Bodie – zbylo tak smutně v poušti po hledačích zlata, kteří ho opustili v polovině minulého století. Kde není zlato, ani smrt nebere. Je sucho až praští. Přibližující se polopouštní večer jakoby zvyšoval teplotu.  Tady k vám promlouvá historie, stojí na tabulce vražené do písku. Evropský turista si shovívavě pomyslí, ano toto je americká historie, ale já žiju v baráku, který je mnohem starší než tahle celá historie. V kostele se starým rozvrzaným harmoniem se nad stolem Páně skví nápis v prosbách čekejte na Boha na Sionu. Vše je zasypáno sedmdesátiletým prachem a zanecháno tak, jak bylo opuštěno. V rozpadajícím se domku je komůrka s dětskou postýlkou, šicí stroj, prádelník se slepým zrcadlem, postel, na které asi odpočívala maminka toho mimina, zatímco její muž od Božího rána nastupoval do nedaleké továrny na zpracování horniny, z níž se louhovala zlato, která se temně šedě vypíná na kopci nad městečkem. Když se sedřený vracel večerem domů, jeho dítě už spalo. Možná, že se se svým synkem viděl jen o velkých svátcích.  Pak se mu narodilo druhé dítě, třetí, čtvrté, některé umřelo, a tak se pomalu v potu tváře rodila Amerika. Děti byly pokřtěny pastorem vedle v kostele a tak vyslány na svou světskou cestu a mnohé z nich žijí dodnes, protože moderní americká historie je dobře přehlédnutelná. Kdoví na jakých ženských dekoltech dodnes leží sličně položeno zlato tady ze země získané a v továrně zpracované. Na sytě modré obloze podvečera se vznáší dravec s doširoka rozpjatými křídly.  Polopouštní prérie kolem je svébytná a neporazitelná a dravec dobře ví o životě, který je v ní schován. Je stejně svébytná jako pastorova slova pronášená  strhaným lidem v kostele, jimž ze života zbývala jen naděje a touha, že by mohl být lepší, protože církev lidem vždy dávala jen naději. O ten skutečný život, jímž žili, se museli mimo velká slova, zasloužit a postarat sami.  Kousek za kostelem je škola s lavicemi na malé dětské zadečky, osleplým popraskaným globusem a tabulí, na níž jsou tato slova : O SAM, SEE THE PRETTY DOG. Pak je tam taky malá maketa rypadýlka a na ní kapitalistova firma ROSE – KLIP MINES CO., aby se děti naučily práci svých otců a až oni stářím nebudou moci dělat, aby je ve dřině zastoupily. A nad tím vším bdí zaprášená americká vlajka ve stojanu na stole učitelově. Za velkou výlohou hotelu v Bodie je na tabulce nápis MEALS AT ALL HOURS – tedy jídlo v každé denní i noční době. Vedle v obchodě sudy WHITEOAK, GENERAL MERCHANDICE, BODIE CAL. Kdoví k čemu ony velké kalifornské sudy z bílého dubu sloužily. Teď tu divně stojí vedle staré krejčovské panny na šaty, hornické lampy a krabic s cigaretami označenými jako OLD GOLD CIGARETTES.  Alespoň něco zlatého, i když to byly jen cigarety, v tom zlatokopeckém městečku si mohli dělníci dopřát.  A pak věc nad jiné důležitá celý černý a ve zlatě vyvedený kočár s rakví.  Nachází se ve výrobně rakví, které ještě nedokončeny bez svých dýnek leží v prachu hned vedle domu, v němž je výlučně pánský klub BODIE CLUB COLD BEER. Pánové tu mají k dispozici hrazdu, kruhy, a jiné gymnastické náčiní k posilování těl. Na dobové oprýskané fotografii jsou vyobrazeni členové klubu v dlouhých trenýrkách s lacly se zaťatými svaly. Malý kousek za městem vystoupí z prachu pouště hřbitůvek s několika pokácenými náhrobky, nepominutelná věc dotěrně se připínající k lidské existenci. Na cestě do motelu v June Lake, který se jmenuje po stříbrné borovici SILVER PINE SHELTER piknikují tlouštíci na parkovišti karavanů. Děti hlasitě povykují. Nad jezero June Lake se snáší soumrak a hustý dým z hromady grilovaného masa. Na plastovém stole mají matky amerických dětí postaveno několik dvoulitrových láhví coly light.

 

Údolí smrti

Na městečko Pine Creek padá rychle soumrak. Potok, na kterém městečko leží, se proměnil ve vyschlou strouhu. Papundeklové domy barvy smetany ozařují lampy. Motel při silnici vypadá přesně jako ty z amerických detektivek, kde se obvykle odehrávají vraždy nebo tutlané manželské nevěry. V recepci,  divném to zbordeleném kutlochu sedí nevlídný tlusťoch. Na stůl ledabyle pohodí klíče. Do okna pokoje s hlasitě vrnící klimatizací dravě bliká pouliční reklama a ruší noc, protože plastikové žaluzie jsou pochroumané dlouhým užíváním a nejdou zcela zatáhnout. Cesta z motelu do několika kolmých ulic na hlavní  je spoře osvětlena načervenalým světlem pouličních lamp. Mezi přízemními domy občas vyroste poschoďový. Někde z blízka štěkne ze snu pes. Americké vlajky na stožárech se chvějí horkem. Blíží se noc. Na bílých plastových židlích před domem sedí žena a muž a tiše si povídají. Vedle nich parkuje fordka a odpočívá, než zítra zase nastoupí svým pánům do služby. 

Silnice zase vede – jak jinak – rovnou za nosem.  Všude kolem je pohoří Siera Nevada a Nevadská poušť. Elektrický proud teče po drátech, které drží hrubě opracované dřevěné stožáry. Pod béžově hnědými skalami, které se časem mění v písek, ženou honáci na koních dobytek. Poušť občas přeruší drobná oáza zeleně, pár stromů a krav, trochu trávy, taky se jmenuje OASIS RANCH, obytné bílé karavany jako panáčci rozestavěné do pravidelných řad. U nich stojí několik oslů. Na staré vybydlené chatičce se zatlučenými okny nápis for sale. Malý bílý kostelík stlučený z prken s vysokým křížem mířícím zhurta do nebe. A opět věčné slunce, posedlé samo sebou, které tady všemu dává smysl pouště, meditativního místa na tváři země, které sporadicky ale přesto obydleli lidé. Velký rozestavěný dům – hrad in spe – nyní ještě v kosterní dřevěné podobě, podnikatelské baroko poamericku. U pumpy je parta mladíků na motorkách, kteří si navzájem labelem natírají rty. Přátelská službička nebo parta gayů? U pangejtu opakující se nápis WARNING RATTLESNAKE, pozor na chřestýše. Kojoti i chřestýši jsou však zalezlí, kdo by se taky kromě člověka nechal sušit na troud. Kousek od silnice záchod se slunečními kolektory na střeše. V Údolí smrti je 106 stupňů F tedy 41 stupňů Celsia a jak je psáno, ani v noci teplota příliš neklesá. Tohle je smrtící. Pouštní slunce v Death Valley nikoho nenechává na pochybách, kdo je tady pánem. V našich představách má smrt pracky studené, tady horké a propalující.   Nahoře 100 m na skále nad hlavou je vyznačena nadmořská výška. Turistické tabulky oznamují, že se jedná o jedno z nejextrémnějších míst na planetě zemi a nejsušší místo v Americe Bad Water Basin. V dálce se vlní horký vzduch a duny – snědé krásky pouště, jež mají gazelí barvu.  Navzdory všem vyřčeným parametrům je poušť  i tady, kde nese jméno Údolí smrti, krásná. Jízdou hluboko pod hladinou moře v Gold Canyonu podléhají její skaliska věčným proměnám barev od lososově růžové až po tlumeně tyrkysovou a ne nadarmo se těm místům říká malířova paleta.  Vypadají jako temena pohádkových elfů, zdejších strážců pouště, kteří sice nepijí vodu, ale jsou živi sličností a věčnou hrou neúnavně tančícího a hrajícího si Šivy. Co chvíli se její tvář proměňuje a od skalisek vbíhá do ladných dun, které se náhle mění v přírodní oranici, na níž ulpívají drobné krystalky soli. Když turista ve vší pokoře k nevypravitelné kráse a proměnlivosti Země poklekne a přiloží k ní tvář, v horkém tichu slyší, jak poušť mluví. Jeho ucho je plné jejího hlasu – drobného pokřupávání slaných krupiček. Nevadská Poušť v Údolí smrti v pohoří Siera Nevada je krásná a strašná zároveň. Je jin a jang. Dobro a zlo. Je syntézou všeho.  Je jako smrt, která nemá smysl bez života.

Amargosa Opera house je bílý oprýskaný barák v první drobné zeleni, která přichází po cestě z pouště. Kousek od n í se pase pár koní.  Jeden by si mohl myslet, že to na dům napsal nějaký vtipálek popletený horkem. Ale ne, opera ve městečku Pahrump obklopená domky na cestě ústící do privátního aeroparku 50 mil od Las Vegas je těžko popsatelnou něžně bizarní polaritou amerického venkova.

 

LasVegas

Ze západu cestou na Las Vegas se zprvu malé neduživé palmičky pozvolna mění na mladé zavlažované palmové dorostence, kteří s vnitřní blízkostí města vrůstají do celé krásy své štíhlé existence. Vlevo z letiště startují letadla. Štíhlí boeingové a tlustá břicha airbusů se jedno za druhým odlepují od země. V okénkách letadel se leskne slunce stejně tak jako na kůži mrakodrapů Mandala Bay a Delano a taky Trump Tower, které jsou celé ze zlata. Sin City – město hříchu otevírá své brány. Hotel Treasure Island je v samém centru města. S chapadly do několika světových stran a výškou 36 pater je obrovský, tisíce lidí, tisíce klimatizací nad divadelním oceánem vypínající se ostrov pokladů. Stroj na zábavní turismus, který každoročně ve svých útrobách uchvacuje zábavy lačné turisty ze světa a hlavně z Ameriky. I když Praha, jak je známo, nad jiná západní města oplývá nezdravě casiny, když se vstoupí do přízemní lobby hotelu, středoevropská duše utrpí jistý šok. Na několikasetmetrovém půdorysu jsou vedle sebe jako přepravky s limonádou, rozestaveny hrací automaty. Ač je venku skoro ke čtyřicítce, tady je chlazeno až přechlazeno, aby klienti u divoce blikajících strojů s obrázky všeho universálního kýče, který lze na světě najít, neusínali a neklimbali, aby hráli a hráli a prachy se točily a hlavně utrácely, k čemu jinému taky jsou. Malé stolky na Black Jack obsluhují černé a čínské krupiérky. Některé z nich jsou krásné a nelze se ubránit myšlence, co tady proboha pohledávají.  V jakoukoli noční, předranní i denní dobu tu sedí hraví zástupci obou pohlaví, někdy tlustí manželé spolu, vypadají jako farmáři někde z Nebrasky nebo z Oregonu, ona v květovaných barevných šatech, jeden velký květ na půlku zadnice, on v planďácích neurčitého střihu a v sežvaněné košili. Osamělí muži vypadají zlomeně jako kdyby zapíjeli žal ze ztracené lásky, jejich těla se zhrouceně naklánějí nad magickými páčkami, kterými lze ze stupidních strojů vylákat trochu peněz, a samotné ženy lascívně, protože jsou v Las Vegas na lovu.  Ty na lovu vypadají jinak než jejich venkovské družky se svými manžely. Mají vymalované tváře obtížené tlustou vrstvou make-upu, ze kterého vykukují maskárová kukadla obkroužená modravými stíny, vysoko nad koleny na obtloustlých obstarožních stehýnkách se jim chvějí lemy šatů. Chtějí ze sebe ukázat co nejvíce, když už jsou tu. Na pozvednutých dekoltech, ať již přírodních či umělých polehává několik zlatých řetězů, které mají vyvýšit krásu majitelek toho všeho. Jejich těla s nožkami přeloženými přes sebe počíhávají do dáli nekonečné lobby na oběť. Hotel je velký a pohodlný, postele rozestlané a bohapustě prázdné. Konkurence je velká a osamělých mužů málo. Je tady cítit říje očekávajících těl, protože to je důvod, proč sem přijely, užít si v Las Vegas. No, co tady s dušemi. Manželky si ještě blíže přisednou ke svým sedřeným farmářům, aby se snad nějakou shodou nešťastných náhod nedostali jejich muži na scestí…  

Na ulici je – jak jinak – horko, i když noc pomalu stárne a je již pěkně rozjetá. Všude kolem se zlatě vypínají evropská velkoměsta v jakési po lasvegasovsku zpotvořené podobě. Na můstku nad benátskou lagunkou se cicmají dva obstarožní milenci, on jí přidržuje a zezadu mačká polehlý zadek. Vedle celá rozjařená matka desetiletého synka, aby měl vzpomínky, nechá jej fotit mezi dvěma skoro holčičkami oblečenými jen tak zlehka do rudého pštrosího peří. Hýká blahem, zatímco její synek rozpačitě čumí, neschopen ještě cele porozumět tomu obskurnímu divadlu a své matce. Nedaleko eifelofčičky pod Montgolfiérou sešlost Elvisů oblečených do bílých zvonů celých postříbřených s nenaplněnou touhou v ústech – love me tender, love me sweet, never let me go, která se v rumraji tohoto amerického města, jemuž vládne čirá povrchnost, nikdy nemůže naplnit. Snad jen na jednu smutnou lehce zapomenutelnou noc v saténových poduškách hotelu Treasure Island. Nedaleko pradivného odvaru fontány Di Trevi zrovna nad smradlavým výfukem vzduchu z podzemí města stojí zestárlá Marylin Monroe s hubenými vyskákanými stehny a sukénkou daleko kratší, než měl její slavný originální předobraz. Sukně se jí jako medúza zvedá a postává velmi velmi vysoko. Nějaká mormonská či jehovistická žena zbrocená potem přehřáté noci a totálního duchovního opovržení zabíjí Marilyn pohledem. A ona se na oplátku směje širokým rudě namalovaným úsměvem hvězdy z padesátých a přitom hltá horký vzduch z metra plný zvířeného prachu. U packy Sfingy nedaleko Cheopsovy pyramidy zvrací mladík, který se už přespříliš zpil ještě mladou nocí.  A ještě jedna věc. Do Las Vegas přijede Britney Spears. Na všudypřítomném lascivním bilboardu  nabízí svou megashow, která se jmenuje případně – PIECE OF ME,  tedy budete tady  mít celý kus ze mě samý. U umělého rybníčku oploceného zlatým plůtkem na umělohmotné trávě stojí živý kačer a ochočeně pozoruje míjející turisty. Jmenuje se Merlin, jak je napsáno na zlaté tabulce. Čaroděj Merlin, který je tady v koncích.

Cestou na malé letiště, odkud rozváží turisty na výlet do Grand Canyonu, se míjejí  malé jednomístné kapličky vyzdobené cingrlátky a jinými blyštivými šmejdy. Zvou k rychle uzavřenému sňatku, když vášnivá láska vzplane náhle a k neunesení, že si žádá této poněkud komediantské koncovky. Vychází slunce a dává tušit, že opět zatne svůj horký dráp do města v poušti. Z ranního šera vystupuje béžovost. Černá řidička letištního mikrobusu má dokonale zastřižené mikádo z blonďatých vyžehlených vlasů. Desetimístné německé letadlo Dornier – bíločervený ranní skřivánek společnosti Vision Air – letí rychlostí 350 km za hodinu. Silničky pod ním vypadají jako černé stužky vlnitě pohozené na hnědém těle země. Na letišťátku, odkud se letí ke Coloradu jsou Číňani a zase Číňani. Jak je vidět, vyjíždějí na všechny světové strany ze svého kapitalistického komunismu. Tito jsou ze Šanghaje. Kam oko dohlédne, vrčí na obloze červenočerné helikoptérky s velkými břichy směřující k řece.  

A pak se to stane. Berušková helikoptéra přeletí onu singularitu, poslední štít pohoří Siera Nevada a dole se zjeví řeka Colorado. Je hnědá prachem pouště. Meandruje v úzkém hrdle, co jí umožňuje propast, do níž je osudem v délce 350 km vklíněna. Je krásná. Tiše proudí od ničeho neodvozená, sama sebou jistá, navzdory všemu času a neklidným okolnostem světa. Vrtulníček přistává mezi vzrostlými opunciemi na malém asfaltovém plácku. Dole u řeky cestou k parníčku skotačí  v křoví vesele vrabčáci. Voda Colorada je tichá a zdá se jakoby skrze ni mlčel Bůh. Plout loďkou po Coloradu a proplout do věčnosti ….

Na Eagle Point vysoko nad řekou je nakašírovaná indiánská vesnice sestávající ze třech turistických iglú. V jednom z nich zametá tlustá indiánka. V nedalekém divadélku zpívá a tančí v indiánských rytmech pár žen. Několik turistů je sleduje ze žlutých plastikových židliček. Na Eagle Point nejsou orli ale havrani a policie se tady jmenuje Hulapai Police. Hradby kaňonu, skaliska a věžičky stvořené přírodou,  v nichž se dole ukrývá řeka, jsou propastné a přecházející od šedi přes levandulovou až po unylou červenavost.

A pak hop on hop off zase na letadýlko a šup do hotelu. Turistický průmysl je neoblomný a na nikoho nečeká. Zájemců má nepřeberně.

 

Hoover Dam

Kousek od Las Vegas je přehradní nádrž Hoover Dam pojmenovaná po 31. americkém prezidentovi,  staviteli a podnikateli Herbertu Hooverovi, který prvně rozsvítil ve své době největší chloubu americké architektury Empire State Building.  Přehradní stěna je oble klenutá z hloubi, která se zvedá do výše 220 m. Stojí tady, vtesaná a vestavěná mezi skály, připravena sevřít obrovské živlové síly vody, kdyby hodlaly rozpoutat své vášně. Bělostně odráží sžíravé paprsky poledního slunce, které dopadají na silničku na hrázi rozdělenou mezi dva americké státy Arizonu a Nevadu. Na obou stranách hráze má každý stát svůj vlastní čas. Dole v hloubce se modrá do dáli, která dosahuje až 185 km, voda jezera Lake Mead, které vytvořila řeka Colorado, na níž je přehrada postavena. Je jí žalostně málo. Obrovitý mechanismus přehrady je divně obnažen a vystaven slunečním paprskům a vypadá to až neslušně, jakoby necudná žena ukazovala své nedbalky.  Všude kolem přehrady jsou upozornění pro řidiče. Jeden by tady na západě čekal, že před kovboji na koních, ale ne, před kozami, které jsou tu na dopravních značkách pěkně v celé své rohaté kráse mnohonásobně vyvedeny.

 

Good bye New York

V čínské restauraci je velký rumraj a vypadá jako by byla v Šanghaji. Číňané od vedlejšího stolu doporučí dvě nejčínštější jídla, které je možné si tady dát. Jsou z Pekingu a loni byli na návštěvě Prahy. Jsou zdvořilí, usměvaví a uzavření. I hospodské krátké přátelství u stolu je odsud posud a nikam dál.

Okolí Central Parku u 5th Ave až po Madison  je neprodyšně uzavřeno. To je neklamnou známkou toho, že tady pojede nějaký hlavoun. Ostatně právě je jich v NY několik. Čínský prezident, ruský prezident a papež.  Bezpečnost je bezpečnost. Trvá dlouho, než do ulice vjede celé hejno blikajících policejních vozů. V jejich samém středu černý auťák a v jeho červených poduškách vnořen papež. Mává těm, kteří tu na něj dlouho čekali, aby viděli svého nejvyššího Otce i těm, kteří tu uvázli při policejních manévrech a mezi nimi také supernóbl černému královskému pudlovi, který malebně spočívá v náruči svého pána, elegantního Newyorčana, aby o nic nepřišel, když už tady byli tak lapeni při každovečerním joggingu.  Pudl královský, taky celebrita, sjíždí spektákl psím pohledem. Asi ví, že je to poprvé a naposled, co vidí papeže. Někteří z přítomných řičí nadšením. Uprostřed policejních manévrů, toho moderního divadla, nelze nepomyslet na to, jak by přednočním New Yorkem projížděl  hlavní papežův učitel Ježíš Kristus. Věděli bychom to vůbec?

V baptistickém kostele na 137. West v Harlemu  se v běžnou neděli 27.září 2015 zprvu zdá, že je tam Bůh mrtvý jako i v ostatních křesťanských kostelech, alespoň v těch, na které jsme zvyklí v Evropě. A ejhle náhle se vpředu za harmonium vedle faráře posadí – no jak ho tak případně nazvat – čtyřicetiletý černošský chlap s ohonem dlouhých dredů až do pasu, oděn do tmavého smokingu, elegance sama. Kdyby Bůh vystoupil z našich přízemních omezených představ, v nichž je vždy běloch, takhle nějak přesně by vypadal a na sobě by měl stejný smoking s velkým stříbrným motýlem u krku. A ten dokonale upravený muž začne hrát, zprvu mírně a smířlivě, jak pomalu oživuje Boha, tři zcela dobíla oblečené sestry s čepečky na hlavách nějak přináležející k tomu kostelu se rytmicky pohybují a hudba houstne, až se stane velkým gospelovým chorálem, ke kterému se přidají všichni včetně živého Boha, který je přece nesmrtelný. Sestry, kterým je rozhodně více než šedesát, možná sedmdesát let tančí, jedna je úplně v rauši, láme se v rytmu v pase a na tváři má výraz absolutní radosti z potkání s živým Bohem. Zpíváme všichni, protože ta hudba není od nikoho jiného než od  samého bosse nejvyššího. Protože hudba je Bůh. Line se pod rukama z afrických genů klavíristy a z úst veskrze a jen černých žen návštěvnic bohoslužby, které spontánně, jak je zpěv táhne, přistupují k harmoniu. Jsou svátečně oblečeny, některé mají na hlavách malé podzimní kloboučky ne kvůli zimě ale kvůli kráse a chválení Boha a mladá žena vyjde natřásavě a tanečně ze své lavice a velká prsa se jí zachvívají v hlubokém dekoltu. Je šťastná a naplněná a svými  plnými ňadry také chválí Boha, protože dobře ví, že před ním není ostuda být krásná.  

Západ slunce vplouvá do stmívajícího nebe a země a obloha jedno jsou. V šeřícím se nebi poštěkávají sanfranciští lachtani, yosemitský medvěd žere své hvězdné bobule, sekvoje se točí ve vířivém tanci svých dlouhých těl, i obrovitá skála Half Dome věrna svému jménu lehce polovičně pluje vysokými nebesy, pak taky pár obrazů Vasilije Kandinského a tu nebeskou nádheru hadím způsobem obkličuje a obtáčí Mulholland Drive a řeka Colorado dávno již s věčností spjatá. Boeing 777 společnosti American Airlines zprvu ozářený sluncem proplouvá večerem, pak nocí, aby se ráno probral v Londýně.  Nekonečný tanec WU-LI zahrnující úplně vše jsoucí se noří do tmy, která jsa úplně vším, je zase někde jinde světlem.

 

Romana Křenková

 22.11.2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

nineteen − three =