Z naší knihovny: Branko Čopić: Kocour Tošo

knihaTaky čtete dětem pohádky? Řeknu vám, někdy je to fakt hrůza, co se všechno vydává za dětskou literaturu. I ve starých příbězích a mýtech najdete věci, které byste raději před svými potomky skryly, jakoby nikdy nebyly. Ale oni jsou. Násilí, lakota, zhýralost a další nehodné lidské vlastnosti jsou od nepaměti dětem záměrně předkládány, aby jim ukazovaly špatný příklad. Číst dětem je nebezpečné. Zvláště pro dospělé.

Knížka, kterou vám chci představit, je právě takovýmto případem. Při jejím čtení jsem se smál, až jsem se za břicho popadal, ale děcka nechápala proč. Balkánský humor je živelný, jako tamní lidé. Knížka o kocourkovi Tošovi a dědovi Trišovi začíná popisem pytle. Právě pytel je jednou z hlavních postav i dějištěm příběhu, dostane spoustu vlastností a jmen. Vše se ale rozlouskne hrůzostrašnou scénou, děda v pytli veze kocoura, kterého chce utopit. Děti mlčí, neprotestují, dozvědí se, že nehodný kocour je loupežník, co dědovi krade slaninu. Děda bloumá okolo řeky a hledá místo, kam pytel hodit, ale žádné se mu nezdá. V další kapitole je líčeno, co se děje v pytli, kde je tma. Nehodný kocour zpytuje svědomí a přemýšlí, kudy z té bryndy ven. Nakonec se však děda vrátí, kočičí zločinec dostane milost. Co ale čert nechtěl, pytel se během této výpravy ztratí a rozehrává se vtipná bajka o lidech, kočkách, myších, psech, medvědech a dalších zvířátkách. Za vrchol celé knížky považuji moment, kdy se děda zastaví v krčmě u svého kamaráda hostinského.

Nad jejími dveřmi byli namalováni dva oslové a pod nimi stálo napsáno velkými písmeny: KRČMA U TŘÍ OSLŮ.

Proč u tří oslu, když jsou namalováni jen dva? Kde je ten třetí?“, medituje děda Trišo, aby dostal odpověď v následujících řádcích.

Byla to náramná pitka. „A tatí, co je to pitka?“, ptá se jeden z potomků. „Buďto balkánský chléb ve tvaru velké placky, nebo když jdou dospělí do hospody, a neruš už“. „Áhaaa.“

Byla to náramná pitka. Přihýbali si udatně ostré pálenky, až se jim nakonec zdálo, že na ně měsíc z nebe mrká… „Hej, ty tam, pojď dolů, taky tě počastujeme!“ …Vzali dlouhý žebřík a opřeli ho o velký ořech, za jehož větvemi vykukovala zářivá tvář měsíce.

Přidrž trošku tu zem, ať se tak nehoupá“, požádal opilý mlynář krčmáře, „a já se v momentě vyšplhám na strom a popadnu ten měsíc.“

„Ale tati, copak jde sundat měsíc?“ Nevím, co na to říct, tak raději čtu dál.

Jen co děda Trišo vylezl na první větev, rozkřikl se: „Co má tohle znamenat, kamaráde? Tamhle vykukuje další měsíc z řeky.“

Já zas vidím další, jak se kouká z okna mé krčmy!“ křičel v odpověď krčmář a díval se na obraz v okně. „Honem dovnitř, aby nám nevypil pálenku.“

Rozehřátí dědové vpadli do krčmy, ale tam nebylo po měsíci ani stopy. Pádili k řece, která tekla těsně kolem dvorku, ale protože měsíc mezitím zašel za nejbližší kopec, neviděli ho ani v řece, ani na nebo. „Zmizeli nám všechny tři!“ povzdechl si děda Trišo.

„Jejda tati, to je ale popletená pohádka. A legrační, viď?“

V příběhu pak dochází k rozhodujícímu zlomu, ztrátě identity hlavních hrdinů.

Do půlnoci se krčmář a děda Trišo tak zpili, že úplně zapomněli, kdo z nich je krčmář a kdo mlynář.

Já jsem krčmář a ty jsi mlynář“, tvrdil děda Trišo.

Možná, že jsme oba mlynáři“, provolával krčmář.

Pojďme se zeptat kocoura“…

Kocour i s pytlem však zmizeli. Aby se je podařilo odhalit, sepíšou oba dědové vyhlášku, kterou chtějí vylepit na krčmu U tří oslů:

VAHLÁŠKA A OZNÁMENÍ

z něhož se každý, kdo si to přečte, dozví, co je tam napsáno, a je tam napsáno právě to, co se píše níže, a níže se píše to, co si tam přečteš, a nic jiného.

Sepsali mlynář Trišo a krčmář Vinko za pomoci plné láhve a husího brku.

Ve vyhlášce se oznamuje toto:

Minulou noc, když jsme lezli na ořech, abychom sundali měsíc, ztratil dědo Triša pytel a kocoura, a to pytel na kocourovi a kocoura v pytli. Kocoura poznáte podle toho, že je v šedivém pytli a má rád slaninu, sýr a ryby, a pytel poznáte podle toho, že nemá rád ani slaninu, asi sýr, ani ryby a že je v něm strakatý kocour. Jestli vám ani tohle nestačí, pak vám dáváme následující popis a uvádíme zvláštní znamení:

Kocour Tošo byl v dětství docela maličký, což ví i poloslepá slípka, kterou odnesla loňská povodeň. Kdysi míval blechy a možná je má i dodnes. Když je doma, rád sedá dědovi na rameni, a když se ztratí, tak nevíme, kde sedá. Vpředu má hlavu a vzadu ocas, nohy mu sahají až k samé zemi, ale když si lehne na záda, nedosahují mu až do nebe.

Šedivý pytel se podobá každému jinému pytli a podle toho ho snadno poznáte. Může se obrátit naruby a pak se podobá pytli obrácenému naruby, a když se neobrátí naruby, tak se podobá dočista jen sám sobě. Když je prázdný, není v něm zhola nic. Ačkoli zmizel, nemá nohy a žádné nepotřebuje.

Kdo ty dva najde, dostane od mlynáře Triša plnou láhev mouky a od krčmáře Vinka plný pytel pálenky.

Dejte se do toho, lidičky, mouka se pálí, pálenka se mele!

Sepsáno u stolu,

čte se na zdi krčmy.

Pozůstalý: děda Trišo.

Jeho pomocník: krčmář Vínko

Děti spí, a zdá se jim něco hezkého, možná o měsíci. Jdu k ledničce, hádejte pro co.

 

Knihu Branko Čopiće Kocour Tošo vydanou v roce 1961 v Bělehradě (Mačak Toša i druge bajke) přeložila Milada Nedvědová, ilustroval Josef Kremláček a v roce 1976 ji vydalo Lidové nakladatelství v nákladu 15 000 kusů.

Michail Stavrev

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2 × 4 =