Z naší knihovny – Incipit: Příhody Václava Vratislava z Mitrovic

…které on v tureckém hlavním městě Konstantinopoli viděl, v zajetí svém zkusil a po šťastném do vlasti navrácení sám léta páně 1599 sepsal.

 

Je šestnácté století. Evropská civilizace je ve smrtelném nebezpečí. Osmanská vojska nezadržitelně postupují do srdce habsburského panství. Po pádu uherské pevnosti Raaba přestanou mnozí doufat, že lze mohamedány zastavit. Období, které jsme si zvykli vnímat optikou láskyplného humoru Císařova pekaře v podání Jiřího Wericha, bylo ve skutečnosti nejkrušnější zkouškou Evropy v celých jejích dějinách. Rudolf II. sídlí v Praze nikoli kvůli svým alchymistům, ale ze strachu před muslimskou invazí a epidemiemi moru, jež sužovaly Vídeň. Habsburg musí potupně uznat, že císař římský sedí v Cařihradě a jmenuje se Amurat III. Aby zachránil svoji říši, platí. Proto Rudolf vysílá poselstvo do Konstantinopole, které nese výkupné třiceti tisíc tolarů a celou karavanu darů pro velmože v turbanu. Český šlechtic Václav Vratislav z Mitrovic se této výpravy účastnil jako „komorní pachole“ oratora (vyslance) Fridricha Krekvice. S velkým štěstím strastiplnou cestu přežil, aby se vrátil a podal o svých dobrodružstvích svědectví, které přežilo čtyři staletí.

 

Tovarišstvo rozmazaných

Čeští spisovatelé nepsali vždy česky. Ačkoli už při prvním projevu státotvornosti Čechů (Moravanů, Slezanů a Slováků) získali vlastní písemnou sadu a vzdělání od předních myslitelů své doby – Konstantina, řečeného Cyril a jeho staršího bratra Metoděje – po většinu historie byli nuceni používat cizí jazyky.

České kmeny se rozhodly uchovávat svoji písemnost v jazyce latinském. Zřejmě aby byly více světovými. Činily tak i větší národy – Němci, Francouzi či Angličané také psaly latinou a jejich mateřské jazyky byli určené leda (s)prostému lidu. Češi však měli nakonec mnohem trudnější osud a na projevy literární tvorby ve vlastním jazyce museli počkat téměř tisíc let. Česká středověká knihovna tím sice ztratila mnoho ze své autenticity, ale i tak je dost bohatá, aby se z ní i dnes dalo čerpat myšlenkami na výsost aktuálními. Takováto díla jsou vcelku četná a nalezneme mezi nimi i několik cestopisů. Mezi nejzajímavější patří Incipit šlechtice Václava Vratislava z Mitorovic, jednoho z prvních českých kulturologů.

V sedmdesátých letech minulého století přišlo vydavatelství Mladá Fronta s nápadem Mitrovicova dobrodružství publikovat znovu. Vydalo tehdy knihu v mnoha směrech jedinečnou. Na místo překladu do moderní češtiny dílo publikovali podle Pelcova vydání z roku 1777 – kniha samotná vyšla v době dvoustého výročí – v roce 1977. Původní text se bohužel nezachoval až na několik opisů, z nichž redakce vybrala právě Pelcovo vydání, opřené o opis autorova vnuka, Klementinského opisu a dalších pramenů. Samotná kniha vyšla i v němčině – Lipsko 1786, ale také v angličtině (1862) a ruštině, částečné překlady se uskutečnily i do srbštiny a bulharštiny (vše 1877).

Ačkoli publikovaný text je upraven s přihlédnutím k vydání z (před)posledního vydání knihy z roku 1907, dýchne na nás jazyk archaický a velmi půvabný. Kniha je vybavena přiloženým slovníčkem – čtenář tak musí často pátrat po významu slov, která snad dnes už ani neexistují nebo mají úplně jiný význam. V českém jazyce se již tehdy projevuje plno germanismů, text navíc obsahuje četné výrazy turecké (arabské a perské), jakož i řecké. Čitatel musí stále hledat, aby neztratil nit, ale je to hledání krásné a objevné, jež v mnohém obohatí jazyk dnešního českého čtenáře.

Kupříkladu:

Dragonam – tlumočník

Uštíraný – opečený

Kranc – jen

Lahůdka – uspávací prostředek

Koláč – dar, odměna

Pitomý – ochočený, krotký

 

Celá kniha je v netradičním formátu DL (99×210 mm), vázaná. Ilustrace a typografická zručnost výtvarného redaktora Milana Kopřivy dává této publikaci atmosféru doby Mitrovicova vyprávění. Kapitoly začínají velkými iniciálami. Kopřiva na základě dobových rytin vytvořil vkusné ilustrace a titulkový font. Používá i starého dělení slov a odstavců – pomocí lomítek. Odstavce v kapitolách jsou číslovány. Ačkoli sazební font či stránkování na dolním indexu jsou typické už pro naši dobu, je čtení Incipitu výpravou za hranice času i českého jazyka. Redaktory Mladé fronty za toto pozoruhodné dílo můžeme bez rozpaků označit v Mitrovicově jazyku jako „tovaryšstvo rozmazaných“, tedy lidí zhýčkaných a vybíravých.

 

Napříč Evropou

Cestovatelé se ve Vídni nalodili na šífy – vlečné lodě, a po Dunaji se vydali do Komárna. Zde byla hranice tureckého a habsburského panství. V Ostřihomi delegaci přebírá pod svoji ochranu druhá strana.

„Tu po obědě s křesťany jsme se rozžehnali a Turci nás pod svou ochranu přijali, a sváživše šífy k naším nás po Dunaji až k Ostřehovu, kteráž jest nejprvnější pevnost a zámek panství Tureckého, táhli. Tu nám Machomet sandžak tři janičaře k stráži, kteří nás opatrovati a jako guardii byli, poslal.“

Orator Kverkvic a jeho delegace se plaví dále až do Bělehradu, odkud pokračovali v koloně tažných vozů po souši. Evropa v té době byla z jedné třetiny pod okupací Osmanské říše, zpustošená válkou. Obyvatelstvo živoří v bídě a strachu. Obrazy, jež líčí Mitrovic z kdysi plodorodné Panonie (dnešní Maďarsko), nahánějí hrůzu. Uhry tehdy sužovala námezdná tatarská vojska, nevybíravá svojí krutostí vůči nepříteli v poli i místnímu obyvatelstvu. Cesta dále poskytovala ještě krušnější obraz. Balkán po dvou stoletích tažení Turků připomíná vypálenou zem.

„Třicátého prvního octobris nedaleko Jagodny přeplavili jsme se přes vodu jménem Moravu. Ta voda dělí Servii a Bulgarii a slove ta krajina od Bělehradu Servia, jest to velmi pěkná krajina, ale zpustlá nebo Turci nemnoho polí dělají a s poli se obírají, kromě co křesťanští sedláci vykonají“, popisuje Mitrovic válkou vydrancované Pomoraví, (řeka Velká Morava protéká celým Srbskem a vlévá se do Dunaje).

Cesta samotná ukazuje obrovské osmanské panství v celé jeho pestrosti. Konstantinopol, kam nakonec poselstvo dospěje, bylo středem světa, kde se mísily lidé tří kontinentů a bezpočtu národů i kultur. Etnicky byli tamní obyvatelé promíšenější než dnes. Osmanská říše však trvala na tom, že všichni její obyvatelé se budou nazývat Turky, ačkoli to bylo ve skutečnosti bezpočet národností – Arabové, Kurdi, Židé, Arméni, Srbové nebo Maďaři a mnoho dalších. Jestliže si představujete střet dvou velkých říší a náboženských systémů jako hranice jakéhosi velkého Rakouska a Turecka, je to zavádějící. Obě mocnářství byla mnohonárodnostními státy, kde Němci i Turci tvořili nakonec jen menšinu. I v nejvyšší hierarchii sultánské správy úřadovali vedle sebe – Ferhad baša, Albánec, vizír Mehmed, rodem z Uher, Ibrahim baša, rodem Charvat, Cikala baša Vlach – tedy Ital. Vzhledem k tomu, že Osmanská říše tehdy držela i severní Afriku a značnou část centrální Asie, včetně Indonésie, šlo skutečně o projekt globalizované společnosti, která sjednocovala nesourodou společnost velmi přísným náboženským pořádkem. Křesťanská Evropa, která teprve nabírala dech k civilizačnímu rozmachu, stála proti soupeři nepoměrně silnějšímu.

 

Válka světů

Mohamedáni vypracovali systém, který konkuroval evropské civilizaci nejen vojensky, ale především metodicky. Mnoho lidí se k této doktríně přidalo dobrovolně kvůli výhodám ryze ekonomickým. Islám jako vůbec první velké náboženství aplikoval sociální péči, mešity byly i školami, ženy mají své povinnosti, ale také jasně definovaná práva. Na dobytých územích mají konvertité k této víře výhody daňové. Proto bylo dobrovolně poturčeno také mnoho Němců. Ještě více lidí bylo přinuceno násilím, ale většina raději zůstalo lidmi druhé kategorie – nevěřícími psy. Hierarchie tohoto superstrátu mu však zajišťovala to, co Evropa nikdy neměla – jednotu.

Je také zavádějící myslet si, že Evropa představovala civilizaci vyspělejší, jak to líčí třeba česká pohádka Lotrando a Zubejda z pera pana Goldflama. Namlouvat si, že tenkrát na Vídeň táhla tlupa ušmudlaných mouřenínů, je velmi naivní. Většina vědění směřovala z východu na západ, stejně jako hygienické návyky, matematika, astronomie, klasická filozofie i lékařské vědy. Pravda je, že Turci jako takoví výdobytky věd i společenských mravů nevymysleli, ale uloupili u perských či semitských předchůdců, stejně tak jako si přivlastnili titul římských císařů po pádu Konstantinopole a považovali se za nositele byzantské kultury. Velký muslimský stát patřil původně Arabům a do rukou Turků se dostal až palácovým převratem za úpadku dynastie Abásovců v 9. století. Přesto Turci ovládali synkrecí rozmanitých kulturních vlivů pozoruhodný svět. Průměrný Evropan se v té době nemyl pětkrát denně za účelem bohoslužby. Po pravdě, když se umyl jednou týdně, byl považován za výstředního, i když byl papež. Morové rány byly důsledkem především špatných hygienických podmínek.

„To jsem proto o lázních, jak velmi pěkné a čistotné jsou, oznámil, poněvadž Servií i v Thrácii (dnešní Srbsko, Bulhasko a Řecko) a po všem tureckém panství nesčíslný počet jich se nachází, aby čtenář o jejich veliké čistotě věděti mohl.“ Mitrovic upomíná, že navzdory tomu, že obyvatelstvo Balkánu živořilo v bídě a nedostatku, bylo perfektně postaráno o prameny s minerální vodou, což je dědictví už antické civilizace.

Turci chtěli svoji říši sjednotit na základě náboženského fundamentu a popřít vlil nacionalismu. To bylo na svoji dobu řešení velmi odvážné a vydrželo fungovat mnohem déle než mnohé modernější doktríny, které se potýkaly s podobným problémem (SSSR, USA, EU). Zároveň mladý český šlechtic na několika místech ukázal na to, proč se tento dokonalý stroj, stojící na náboženském řádu a přísné disciplíně rozpadnul – na korupci.

Když poselstvo dorazilo do Budína, muselo část pokladu odevzdat tamnímu místodržícímu, J. M. C. begovi. Jelikož ale tím pádem nezbylo na výživu poselstva, muselo se po cestě sáhnout na peníze určené pro samotného sultána. Podobným způsobem fungovalo i hospodářství celé říše. Předávání úplatků se prolíná takřka celým dějem knihy (a nejen na straně turecké).

„A vpravdě, kdo chce mezi Turky bydliti, ten se jináče chovati nemusí, nežli jak do jejich končin vkročí, aby ihned měšec otevřel a dřív ho nezavíral, leč odtud zase vyjde, zatím pak ustavičně peníze (ač chce-li co zjednati nebo viděti) co nějaké semeno rozséval, poněvadž sobě tam za peníze přízeň, lásku i vše čeho žádá, dostati může. Však byť jiný užitek z toho nešel, aspoň to dobré odtud jde, že jiného prostředku není, jímž by turecké povahy, od přirození divoké a od jiných národův vzdálené, okroceny a ochlácholeny byly. Penězi Turci jako nějakým libým zpěvem se ukojiti dávají, jináč nelze by bylo s nimi zacházeti a něco zjednati. Bez peněz národové cizí také těžce by mezi nimi bydleli aneb v ta místa přicházeti mohli. A jsou v braní peněz nemírní a nestoudní.“

Navzdory tomu, že osmanský mocenský stroj byl výkonný a po dobu půl milénia vojensky neporazitelný, rozpadnul se sám od sebe ekonomicky. Říše byla příliš velká, korupce a lichva jí nakonec rozložily. A vlastně to nakonec zachránilo Evropu.

 

Mitrovicův jazyk a dnešní čeština

Exkurze za hranice českého jazyka čtenáře vede krajinou dobové mluvy, ale i kraji zeměpisnými. Mitrovic říká, že mezi slovanskými obyvateli Balkánu nepotřeboval tlumočníky, ještě před čtyřmi stoletími jsme mluvili různými nářečími téhož jazyka. Od venkovanů kupovali chutné chleby – pitka, tedy nekvašené placky dělané v žárovišti.

Důsledky těchto událostí se projevují i v dnešním, moderním jazyce. Z pohledu soudobé češtiny se vžilo a stále se používají některé obraty, které mají kořeny v civilizačním vlivu Osmanské říše – třeba „turecké hospodářství“, „poturčenec horší Turka“, nebo „ty jsi ale kvítko“, což je výraz, který vzniká na základě zrodu sekty janičárů, kterým se původně říkalo „kvítka ze zahrádky hadžiho Bektaše“. Tento muslimský duchovní kráčel ve stopách osmanského vojska a sbíral osiřelé děti, vybudoval v dnešním jižním Bulharsku školku (zahrádku), aby z dětí vychovával fanatické bojovníky. Janičáři se vypracovali v nejlepší armádu a stali se nakonec sultánskou gardou. Tato „kvítka“ projevovala svoji oddanost víře třeba tím, že zabila své (nevěřící) rodiče.

 

Post scriptum

Habsburské Rakousko bylo v životním nebezpečí a celé poselstvo císaře Rudolfa II. nebylo ve skutečnosti nic jiného, než předání nemalého výpalného a věcných darů k nohám sultána. Velmi ceněn byl vynález mechanických hodin, vídeňské patřily k nejlepším. V době Mitrovicova vyprávění byl islámský superstát možná nejsilnější, dobyl uherskou pevnost Rába, jež byla považována za nezničitelnou. Pevnost však nepadla vojensky, ale díky úplatku pro jejího velitele, který křesťanstvo za peníze zradil. Moc peněz je silná napříč dějinami tehdy, jako i dnes.

Vyprávění i osud hlavního hrdiny ukazuje na zásadní civilizační střet mezi křesťanstvím a islámem. Klíčovým dějovým zvratem je přeběhnutí jednoho z vyslanců na druhou stranu a jeho udání, které vede k zatčení celé delegace. Všichni jsou uvězněni, orator Kverkvic popraven. Líčení vězení na ostrově v bosporském proudu je jednou z nejstrašnějších pasáží knihy. Šťastný konec a návrat mladého Mitrovice domů, je opět dílem úplatku pro proradného velitele věznice, který si nechal zaplatit tučnou sumu 200 zlatých dukátů hned dvakrát. Nešťastné delegaci pomůže  englický vyslanec. Což je dobře, protože Mitorovic může sepsat svoje dílo a přes propast věků podat svědectví o nejtěžším období evropských dějin.

Mimochodem, je to doba, kdy vrcholí renesanční myšlení, Scheakspeare píše své nejsilnější texty. Teprve v době Mitrovicova dobrodružství se probouzí Evropa ze středověku. Islám by nikdy nebyl tak silný, pokud by Evropa nebyla slabá. Nakonec, možná, že kdyby nebylo konkurence islámského náboženského systému, mohli by Evropané dál žít ve své letargii a věřit, že Země je placatá.

Michail Stavrev

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

20 − 20 =