Zamyšlení nad jedním smutným výročím

Zamyšlení nad jedním smutným výročím
Určeno těm všem, kteří sedí ve svém tzv. bezpečném a svobodném světě se svými nízkokalorickými dietami, neprodyšnými obaly, všem těm, kteří věří pověrám a pravdám hrnoucích se z medií a jsou přesvědčeni, že dokáží u svého kafíčka ve svém bytečku před televizí oklamat nebo zastavit neštěstí i smrt a děsně se urážejí, když zjistí, že to nejde.
Bombardování Jugoslávie trvalo až do 4. června 1999, v jeho průběhu zahynulo několik tisíc civilistů, hospodářská i civilní infrastruktura utrpěla škody ve výši miliard dolarů. V oblastech, které byly humánně bombardovány municí s ochuzeným uranem zatím nelze ekologické škody přesně vyčíslit, včetně dopadu na zdraví obyvatel – jenom výskyt leukémie u dětí je vyšší o cca 20%, než v nezasažených místech. Mimochodem, když bombardování skončilo, jugoslávské ozbrojené síly měly jen minimální ztráty na technice – 14 tanků a 21 letadel. Průběžné informace v mediích ale hovořily o zničení stovek kusů vojenské techniky.
Deklarovaný účel agrese se v jejím průběhu změnil. Když bylo bombardování zahájeno, tvrdilo se, že se vede proto, aby bylo zabráněno páchání krutostí proti etnickým Albáncům na Kosovu. Pouhých několik dní po zahájení bombardování ale začali z Kosova proudit uprchlíci. Nakonec se jich v Makedonii, Srbsku a Řecku ocitlo několik set tisíc. V té době se vyhlášeným cílem válečných operací NATO stal návrat uprchlíků do jejich domovů, tedy problém, který na začátku náletů neexistoval.
Než začaly padat bomby
Již od ledna 1988 začaly z Kosova proudit zprávy o „etnických čistkách“ a v televizních zpravodajstvích se objevily záběry uprchlíků na koňských povozech a traktorech. Ve zpravodajství se uvádělo, že toto etnické čištění má na svědomí Srbsko. V té době byly na Kosovu opravdu tisíce vnitrostátních běženců, kteří se vydávali na cestu, protože v jejich zemi začínala občanská válka. Tuto válku podněcovaly teroristické útoky proti srbské policii a armádě, jež prováděla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) do té doby na seznamu teroristických organizací OSN a USA. Rekrutovala se z nespokojených stalinistů, maoistů a stoupenců Envera Hodži v sousední Albánii. Její příslušníci v Albánii byli v nemilosti již od roku 1992, kdy Demokratická strana Saliho Beriši porazila ve volbách nástupce Envera Hodži Ramize Aliu. Od té doby až do 1997 měla Albánie více méně na místní poměry prozápadní demokratickou vládu. V roce 1996 ale prozápadní prezident Beriša zahájil tažení proti mafii, která získávala značnou moc z zemi. Albánie a Kosovo byly důležitými centry na trasách drog a bílého masa do západní Evropy. Mafie ve spojení s opoziční Albánskou socialistickou stranou zahájila odvetu. Poté, co se zhroutily podvodné oblíbené společnosti typu „letadlo“ byly zorganizovány mohutné nepokoje, při kterých byly vyrabovány sklady ze zbraněmi patřící albánské armádě a policii. Jakmile byly země zaplavena těmito zbraněmi konaly se volby a Demokratická strana byl odstavena od moci. Je zde přímá souvislost mezi konsolidací moci mafie a socialistů v Tiraně a zahájením teroristických útoků UCK, ke kterým došlo jen o několik měsíců později na Kosovu. Tato teroristická kampaň vyústila ve velké množství zákeřných útoků proti občanům, policii, vojákům a dalším osobám. Jen počátkem roku 1998 bylo zabito 151 občanů: 69 Albánců, 37 Srbů a Černohorců, 3 Romové a 42 osob, jejichž totožnost nebyla zjištěna. („The Autonomous Province of Kosovo and Metohije, Facts“ Bělehrad 1998 str. 47)
„Teroristé (UCK) zabíjeli civilisty, ženy, děti i staré lidi na polích, na dvorech domů, ve vozidlech. Vraždy byly spáchány krutým a bezohledným způsobem, často v přítomnosti rodinných příslušníků nebo vesničanů, aby bylo vystrašeno obyvatelstvo a aby se na těchto činech podílelo“. (dtto)
Účelem těchto útoků bylo vyprovokovat srbskou odvetu a pak toto prezentovat jako etnický útlak. Tato taktika zafungovala. Srbské policejní a vojenské síly na útoky odpověděly vyhlášením vojenských operačních zón, takže tisíce obyvatel jak, Albánců, Srbů i ostatních etnik, opustily své domovy a uchylovaly se k příbuzným nebo známým. V provincii se rozpoutala občanská válka. Vnitřní přesuny obyvatelstva byly ze strany UCK (ta již v té době nebyla na seznamu teroristických organizací OSN a USA) Západu prezentovány jako důkaz „etnických čistek“, jichž se dopouštějí Srbové na Albáncích, zpravodajské pořady na Západě systematicky opomíjely zmínky o jednání a povstání vedeném UCK. Přesná povaha událostí, jež se na Kosovu odehrály, má klíčový význam, neboť válka, která nakonec vypukla, byla opakovaně a explicitně zdůvodňována humanitárními důvody. V průběhu agrese NATO pronikly ze samotného Kosova jen nečetné zprávy. Potvrdily však, že v oblasti dříve klidně žily statisíce Albánců, aniž by je Srbové obtěžovali. (zprávy BBC World Service, půlnoc 18. 5. 1999, Paul Watson, Los Angeles Times 17.5.1999)
Prostě probíhalo něco jiného než etnická čistka – byla to klasická protipartyzánská operace legitimní vlády na svém území proti teroristickému povstání vedené UCK.
Již během těchto událostí také přišel následující důkaz; v prvních třech měsících roku 1999 podali Albánci z Kosova mnoho žádostí o politický azyl ve Spolkové republice Německo. Soudy, které žádosti posuzovaly, se dotazovaly u německého ministerstva zahraničí, které soudům systematicky doporučovalo, aby žádosti byly zamítnuty s tím, že Albánci na Kosovu nejsou pronásledováni. Například 12. ledna 1999 zaslalo ministerstvo následující vyjádření správnímu soudu v Trevíru: „explicitní politické pronásledování albánského obyvatelstva nelze prokázat ani v Kosovu…. Činnost bezpečnostních sil není zaměřena proti kosovským Albáncům jakožto etnicky definované skupině, nýbrž proti vojenským oponentům a jejich reálným či předpokládaným stoupencům“  (Auskunft des Ausw rtigen Amtes von 12.1.1999 an das Verwaltungsgericht Trier – Az: 514-516.80/32 426)
Na základě vyjádření ministerstva rozhodl Bavorský správní soud, že „pronásledování etnických Albánců jako skupiny nelze prokázat“. Soud dále dospěl k rozhodnutí, že neexistuje ani dostatek důkazů o vyhánění Albánců z konkrétních provincií. „Celá činnost jugoslávských ozbrojených sil a policie se od února 1998 zaměřuje proti separatistickým aktivitám a nesvědčí o pronásledování celé etnické skupiny Albánců, ať již v celém Kosovu nebo v částech této provincie… Neexistoval a neexistuje státní program perzekuce zaměřený proti celé etnické skupině Albánců“ (Urteil des Bayerischen Verwaltugsgerichtshofs von 29.10.1998 –Az: 22 BA 94.34252)
Podobná rozhodnutí padla v únoru a březnu roku 1999 v Münsteru a opět v nich byla zdůrazněn přísně protiteroristická povaha vojenských operací. Právě na tomto základě byly žádosti o politický azyl zamítnuty. (viz- The KLA:bracet to defend and control  – Jane´s  Intellingence Rewiew- duben 1999)
Přesto byl na Jugoslávii vyvíjen mezinárodní nátlak, aby skoncovala s „represemi“ albánského obyvatelstva na Kosovu. V říjnu v roku 1998 byl do Bělehradu vyslán zvláštní americký pověřenec Richard Hoolbrooke. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zase vyslala „ověřovací misi“ kterou vedl William Walker, bývalý americký diplomat, který se v osmdesátých letech významně podílel na tažení protisandinistickému režimu v Nikaragui, proto Bělehrad poukazoval, že se jedná o pracovníka CIA. Dne 15. ledna 1999 bylo u vesnice Račak nalezeno mnoho mrtvých těl. Bývalý diplomat bez jakéhokoli vyšetření při vystoupení z auta v Račaku obvinil z masakru Srby. Jenom pro zajímavost, některé zastřelené oběti měly na sobě neprostřelené bundy a saka. Dodnes celá záležitost nebyla vyšetřena a důkazy o vině srbské strany jsou nejasné. Forenzní audit finských odborníků nesměl být v celém rozsahu publikován na příkaz vedení OBSE. Mezinárodní tlak na Bělehrad se zostřil a Jugoslávie byla varována, že nezastaví-li represe, Západ na ni zaútočí. Vedení v Bělehradě odpovědělo vyhoštěním Walkera ze země. Tím skončila i mise OBSE.
Následně se strany konfliktu setkaly na mezinárodní konferenci, která se konala v francouzském Rambouillet. Zde bylo Jugoslávii předloženo ultimátum s požadavkem, aby jednotky NATO dostaly právo volného pohybu po celém území Federativní republiky Jugoslávie, aby vojáci aliance získali imunitu proti jakémukoli právnímu postihu, aby personál NATO „dostal spolu se svými vozidly, plavidly, letadly a vybavením právo svobodného a neomezeného průjezdu a volného přístupu po celém území FRJ, a aby mu bylo po celé Jugoslávii dovoleno obnovovat nebo ničit infrastrukturu, jako jsou mosty a silnice“ (Dodatek B prozatímní dohody o míru a samosprávě v Kosovu)
Požadavky NATO byly obdobné těm z roku 1914, které Srbsku předložilo Rakousko-Uhersko. Tehdy byl vznesen požadavek, aby rakouská policie měla právo volného pohybu po celé zemi s možností zatčení každého dle svého uvážení. Je tedy přirozené, že drakonické požadavky rambouilletského ultimáta, které se rovnalo okupaci země, Jugoslávie odmítla. Stejně jako v roce 1914 se objevily spekulace, že podmínky byly úmyslně formulovány tak, aby je Jugoslávie jako v roce 1914 Srbsko nemohlo přijat. Zanedlouho začalo bombardování.
George Kenney, bývalý pracovník jugoslávského odboru amerického státního departmentu, řekl, že USA úmyslně překazily rambouilletská mírová jednání, aby síly NATO získaly záminku k útoku na Jugoslávii: „Vysoce postavený zdroj, který často cestuje se státní tajemnicí M. Albrightovou, sdělil autorovi těchto řádků, že se jeden vyšší úředník státního departmentu vychloubal před novináři, které předtím zavázal k mlčenlivosti, že USA úmyslně zvedly laťku výše, než Srbové mohli akceptovat“. Podle tohoto úředníka potřebují Srbové pár dní bombardování, aby přišli k rozumu“ (The Nation, 14.6.1999)
Časopis Fair přinesl zprávu, že Jim Jaras, zahraničně politický poradce republikánského klubu v Senátu, prohlásil 18. 4. 1999 ve svém projevu v Katonově institutu (Cato Institute) ve Washingtonu, že „z dobrých zdrojů“ ví, že „jeden vyšší vládní úředník sdělil mediím v Rambouillet s žádostí o mlčenlivost toto – úmyslně jsme nasadili laťku příliš vysoko, než aby mohli Srbové vyhovět. Potřebují pár dní bombardování, a těch se jim také dostane“  ( Fair 20.6.1999)
NATO chtělo válku! Proč?
Začátek bombardování připadal na velkolepé oslavy padesátého výročí založení Severoatlantické aliance. Po rozpuštění Varšavské smlouvy a konce studené války bylo jisté, že NATO jako instituce musí hledat svoji novou roli ve světové politice. Prezident George Bush v té době mluvil o tzv. „novém světovém řádu“ státní tajemnice Madeleine Albrightová dávala najevo od svého jmenování v roce 1996, že svět se dělí na „dobré státy“ a na ty druhé, „špatné“ nebo darebáky. (Ve smyslu známého hesla z let minulých, „kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku“, nebo také, „kdo nejde s nám je proti nám „) Ti druzí odmítali přijmout hodnoty západního světa a tak mohli očekávat, že s nimi bude Západ podle toho tvrdě jednat.
Když bylo zahájeno bombardování, vedoucí představitelé NATO záhy prohlásili důvod této akce. Javier Solana řekl, že je součástí „nové strategické koncepce“ aliance. Mediální tažení bylo plné poukazů na „nový internacionalismus“. Jeden německý stratég prohlásil, že kosovská válka je „vojenské euro“, „povzbudivá, sjednocující paralela k zavedení jednotné evropské měny“. (Tom Hayden – Salon-27.5.1999)
Britský ministerský předseda Tony Blair 22. 4. 1999 v Chigagu prohlásil „tohle je spravedlivá válka, které nevychází ze žádných teritoriálních ambicí, nýbrž z hodnot, kdy nejsou důvodem jenom ekonomické zájmy, ale také je politickým a bezpečnostním fenoménem. Spravedlivá válka je součástí dějinného vývoje, osudovým krokem na cestě pokroku.“ Dále tento pán v interview s Jimem Hoaglandem pro Washington Post (18. 4. 1999) řekl na adresu tehdejšího prezidenta Miloševiće „Milošević se pokusí propagandisticky využít veškeré civilní oběti“ a pokračoval „Musíme jej předběhnout a jako první říci, že jediným důvodem, proč dochází k obětem, je Milošević , jediným důvodem, proč existuje konflikt, je Milošević, jediným důvodem, proč lidé prchají, je Milošević“.
Z výše uvedeného je patrné, jak byla vedena propagandistická válka: kdykoli NATO zasáhlo civilní cíle, kdykoli byli po válce rozběsněnými Albánci masakrováni Srbové a ostatní nealbáncké obyvatelstvo, během dvacetičtyř hodin se zpravodajství vždy opatrně vrátilo k albánským uprchlíkům. Po skončení agrese jeden úředník NATO přiznal, že aliance vystupňovala tvrzení o srbských „vražedných polích“ proto aby odvrátila pozornost od civilních obětí, které bombardování způsobilo. ( úvodník Florida Times-Union 8.1.2000)
Pan Blair se nicméně ve světle útoků NATO na Jugoslávii pustil ve svém projevu do vypracovávání obecné teorie mezinárodních vztahů „Dnes jsme všichni internacionalisté“, dále pokračoval, „máme-li prosperovat, nemůžeme odmítnout účast na globálních trzích. Chceme-li inovovat, nemůžeme ignorovat nové politické ideje v jiných zemích. Chceme-li si zachovat bezpečnost, nemůžeme se zády otočit ke konfliktům a k porušování lidských práv v jiných zemích. V předvečer nového milénia jsme v novém světě. Potřebujeme nová pravidla mezinárodní spolupráce a nové způsoby organizování svých mezinárodních institucí“.
Prostě se upřímně přiznal, že je nutné odhodit stará pravidla a existující instituce mezinárodního práva. Blair jeho souputníci de facto přiznali, že podle existujícího mezinárodního práva se jedná o ilegální válku.
Celá Charta OSN a všechny přidružené dokumenty a rezoluce jsou prošpikovány zákazy použití násilí s výjimkou sebeobrany. Tuto skutečnost jen málo zastřelo ujišťování, že útok na Jugoslávii je nezbytný pro bezpečnost Západu. Až do agrese proti Jugoslávii byl mezinárodní systém v zásadě založen na principu státní suverenity, která dává státu právní subjektivitu a to znamená, že činy státu jsou právně srozumitelné jak v domácí, tak zahraniční politice
Z právního hlediska po skončení II. svět. války je právně popřeno ius bellem – právo vést válku. Toto je a bylo konkrétně a opakovaně základem mezinárodního práva. Všechny agresivní války jsou zakázány a jako základní idea je zdůrazněn princip mírové koexistence států. V poválečném právu není nelegální jen použití síly, ale i pouhá hrozba její použití viz. článek 2 ods. 4 Charty OSN. A každá smlouva podepsaná na základě použití síly nebo její hrozby je podle článku 52 Vídeňské konvence z roku 1966 neplatná. Zákaz války je tak radikální, že Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966, který jinak zaručuje svobodu slova, výslovně zakazuje válečnou propagandu. Helsinské prohlášení z roku 1975 jen toto potvrzuje. Ale v „Jugoslávském konfliktu“ bylo válečné propagandy více než dost.
Ještě více je zajímavé, jak napadením suverénního státu, porušily některé země své národní ústavy
V článku 87a odst. 2 německého Základního zákona se vysloveně praví „S výjimkou obrany mohou být ozbrojené síly, použity, jen pokud toto ústava dovoluje. V článku 26 jsou výslovně zakázány agresivní války, a jejich viníci jsou dokonce za to odpovědni před německým trestním soudem. Smlouva „2+4“ již podepsaly oba tehdejší německé státy, SSSR,USA, Velká Británie a Francie 12.9.1990 říká: „ Vlády SRN a NDR prohlašují, že sjednocené Německo nikdy nepoužije své zbraně, pokud to nebude ve shodě s jeho ústavou a se zásadami OSN“. To znamená, že válka zničila celé politické a filozofické základy poválečného sjednoceného německého státu. Shodou okolností se to týká také Rakouska, které poslalo do Kosova vojáky, aby sloužili pod německým velením. Rakouská ústava zavazuje zemi k přísné neutralitě. Podobně právo USA vyžaduje, aby do šedesáti dnů od vypuknutí bojů hlasoval o další účasti ve válce Kongres. Tato válka trvala dvaasedmdesát dní, ale žádné hlasování se nekonalo. Byla porušena i italská ústava, která prohlašuje, že „Itálie se zříká války“. Nebyla respektovány ani francouzská a britská ústava, neboť ty vyžadují, aby byly konzultovány jejich parlamenty. Agrese tedy porušila státní suverenitu nejen zvenčí, když byly ignorovány základní mezinárodní dohody a právo založené na státní suverenitě a zákazu agrese, ale také vnitřně, porušováním ústav jednotlivých států zúčastněných na  této válce.
Účelem intervence NATO bylo tedy svržení existujícího poválečného mezinárodního systému a jeho nahrazení globalistickým systémem. Mezinárodní systém již neměl být považován za svobodnou sbírku různých politických jednotek, národních států, které spolu uzavírají smlouvy, jejichž výsledkem jsou mezinárodní právo a mezinárodní dohody. Místo toho měl být v zásadě považován za jedinou komunitu, přičemž velmoci by prosazovaly „lidská práva“ po celé zeměkouli. Toto se stalo novou strategickou koncepcí NATO.
Po skončení agrese Henry Kissinger napsal:  „Všichni spojenečtí představitelé tvrdí, že model humanitární intervence, který byl praktikován na Kosovu, bude od této chvíle pravidlem, nikoli výjimkou“. Kissinger dále zdůraznil převratně novou povahu tohoto kroku NATO: „Aliance opustila svoji historickou definici sebe samé, jakožto přísně obranné koalice a trvala na právu obsadit provincii státu, s nimž nebyla ve válečném stavu. A toto bezprecedentní ultimatum ještě zesílila tím, že je spojila s požadavkem volného pohybu jednotek NATO po celé Jugoslávii. Toto náhlé opuštění koncepce státní suverenity znamenalo nástup nového stylu zahraniční politiky hnané vnitřní politikou a vzýváním univerzalistických a moralistických hesel.“ (Daily Telegraph 16.8.1999)
Takže představitelé NATO a některých dalších zemí včetně ČR vlastně podporují, zda vědomě nebo ne, je otázkou, takzvaný Großraum – velkoprostor; antitezi Charty OSN. Podle této teorie má být mezinárodní systém rozdělen mezi centra moci. Některé státy měly právo jiným dominovat nebo je začlenit do svého velkoprostoru. Nacistický právní filosof Carl Schmitt tuto teorii vyjádřil v knize „Vö lkerrechtlichte Großraumordung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte“ která vyšla v roce 1941. Jak vyplývá z názvu knihy, teorie nestejné suverenity států přiznávala hegemoniální mocnosti právo vést válku proti jiným státům ve své sféře, ale přirozeně upírala právo jiných států v jiných velkoprostorech, vést válku proti nim. Schmitt předpokládal, že v moderním, technologicky vzájemně propojeném světě je suverenita irelevantní a že, stejně jako suverenita, je „liberální koncepce svobody západní demokracie dnes historickým anachronismem“. (str. 31, kniha vyšla také v roce 1991 v Berlíně vydavatelství Duncker & Humblot)
Agrese proti tehdejší Jugoslávii má proto nadčasové dimenze a plné míře na nás dopadá a ovlivňuje dodnes, aniž si to možná uvědomujeme. Měl jsem to štěstí nebo smůlu být nějaký čas přímo na místě, jak v Bosně, tak v Jugoslávii během humanitární agrese, a viděl jsem utrpení a smrt na vlastní oči, ne v bačkorách u televize, či v kavárně a nikdy nebudu „Je suis Charlie, Ukrajine atd.“ ale vždy „Je suis Milica Rakić“ – tato tříletá holčička byla totiž první obětí humanitárního bombardování zakázanými kazetovými bombami. To je můj vzkaz všem, co nevědí nebo nechtějí vědět, že podporují tzv. „velkoprostor“ ať mají sluníčko nebo škrtnutou mešitu na čele.
příště : Co bylo potom a úloze OBSE ,  EU  a Ruska .
použito materiálů z knihy  Johna Laughlanda  „ Znečištěný pramen“ vydal prostor v roce 2001
František Posupa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

three + 6 =