Zbrojní expert o bombardování 1999: Ztráty NATO neodradí, představují zisk

Profesor strojní fakulty v Bělehradě, zbrojní expert a projektant Džordže Blagojević byl technokrat, který se díval na dějiny strohýma očima čísel bez ohledu na nestálé ideologie, které tvarují naši morálku. Ačkoli zemřel v roce 2012, jeho myšlenky jsou stále aktuální, a to nejen pro balkánský prostor. Jeho teze sedí i pro dosavadní vývoj v prostoru bývalého Československa. Proto není od věci připomenout si jedno jeho interview.

 

Mnoho lidí si myslí, že obyvatelé Jugoslávie žili dobře díky půjčkám Západu. Vy ale tvrdíte, že je to klam a životní standard byl důsledkem obrovské produkce a vývozu zboží, jehož základ tvořil domácí vojensko-průmyslový komplex. Můžete to vysvětlit?

Bez ohledu na všechny protisrbské nálady byla Jugoslávie po smrti Tita (1982) hospodářský velmi silná. Zahraniční dluh činil něco kolem pěti miliard dolarů, měli jsme moderní průmysl a nebývalý kádrový potenciál. Od Titovy smrti do rozpadu země zadlužení díky nezodpovědnému vládnutí vzrostlo na 23 miliard dolarů. Berme to jako základ. Vysoká zadluženost je typická i pro dnešní společnost. Srbsko, země tři krát menší než bývalá Jugoslávie, dokázalo za deset let dluh navýšit na třicet miliard.

 

Dnes má spousta zemí větší dluhy než Jugoslávie v době ekonomického bankrotu v osmdesátých letech a přece dál hospodaří, není to divné?

Vyvstává tu zásadní otázka ohledně těch peněz – kde jsou, jestliže jsme vše prodali, zadlužili se po uši a nic nám nezbylo? Řekněte mi, kde jsou všechny ty peníze?

 

Myslíte, že dříve vládly naše elity lépe?

Stačí jednoduché srovnání, dnešní představitelé Srbska velmi často cestují, ale jsou to pouhé výdaje a politické mínusy pro zemi. Na rozdíl Titových „cest přátelství“, které byly vysoce ziskové. Výsledkem každé takovéto „mise“ bylo množství exportních smluv a zakázek. Uvedu pouze jeden příklad, zemi, kterou velmi dobře znám, protože jsem v ní žil a pracoval – Irák. Za jedno desetiletí (1980-1990) jugoslávské podniky vytvořily hodnoty přes 38 miliard dolarů, ať už exportem, výrobou nebo kooperacemi s místním průmyslem. A to je pouze jeden stát, a co Sýrie, Írán, Libye, Egypt, Indie, Indonésie, Čile, Peru atd.

 

Mluvíte hlavně o zemích, s kterými měla Jugoslávie ohromné zakázky ve vojenském průmyslu a kterým dodávala nemalé množství zbraní, munice, ale také vojenské technologie…

Máte pravdu, největší část našeho exportu byla z oblasti vojenského průmyslu, ale nesmíme zapomínat ani na ohromné zakázky, které dostávaly naše stavební podniky, tehdy jedny z nejlepších na světě. Stavěli jsme mosty, přehrady, elektrárny a další projekty. Vojenský a stavební průmysl za sebou táhl zbytek hospodářství, takže se těch projektů účastnila celá ekonomika. Bohužel naše současné vlády si jaksi neuvědomují, že moderní stát se nemůže uživit exportem ovoce, lisováním moštu či výprodejem hospodářských kapacit do zahraničí.

 

Tvrdíte tedy, že Západ pomáhal rozpadu Jugoslávie, aby se konkurence obohatila na náš úkor?

Podívejte se, Jugoslávie, relativně malá země, byla po mnoho let v první desítce světového zbrojního průmyslu. Vyráběly se zde bojové letouny, helikoptéry, raketové komplexy, tanky, ponorky. Na celém světě není ani desítka zemí, které dokážou vyrobit všech pět těchto technologií. Zeptám se, proč byla největším ohništěm války Bosna? No proto, že více než 50 % kapacit zbrojního průmyslu bylo umístěno právě tam. Tyto podniky už neexistují. Sami jsme je zničili. Ale nejde jen o vojenský průmysl, ale celé hospodářství. Když vyrábíte tak složité technologie, jako tehdy my, ze 70 % se jich účastní také kapacity, které nespadají do vojenské výroby. To je paralela Jugoslávie a Iráku. Obě tyto země byly nepřiměřeně průmyslově silné v poměru vůči své velikosti. A nejde jen o technologii, disponovali jsme především kvalifikovanými odborníky. Proto bylo nutné tyto státy zničit.

 

Nešlo tomu zabránit? Mnozí experti tvrdí, že nám chyběly moderní raketové systémy země – vzduch, vy to však popíráte, proč?

Kdybychom měli během bombardování rakety třídy S-300, zničili bychom nepochybně mnohem více nepřátelských letadel. Ale i kdybychom sestřelili polovinu z onoho tisíce strojů, pořád by jich zbylo 500. Změnilo by se něco? Těžko. Odradit agresora lze jen tehdy, pokud dojde k závěru, že se mu to nevyplatí. To je pro nás jediný způsob obrany. Materiální ztráty nemají pro NATO žádný význam, protože představují profit. Za každý sestřelený letoun musí stát koupit nový, což je čistý zisk pro vojensko-průmyslový komplex, který společně s bankovní lobby vládne západním zemím, samozřejmě neoficiálně. Kolik to bude stát daňové poplatníky, nikoho nezajímá. V takovýchto podmínkách nemůžou žádné ztráty nepřítele odradit.

 

Bránit se tedy nelze?

Ale ano. Zásadní chybou bylo, že jsme se, a to z politických důvodů, zřekli vývoje „odstrašujících“ zbraní. Kdybychom měli prostředky s dosahem do Říma, do Paříže nebo Londýna, nikdo by se neopovážil nás bombardovat. Vlády západních zemí by nikdy neustály tlak veřejnosti, jelikož dopad rakety dlouhého doletu, byť by zbořila jen jednu budovu, představuje neskutečný psychologický tlak na obyvatelstvo. Bortí se tím krásná pohádka o tom, že bojují za jejich bezpečí.

 

Byli jsme schopni vyrobit takové prostředky?

Měli ve vývoji balistické střely s dosahem 400 až 600 km už před 25 lety. Politické vedení výrobu zamítlo s odůvodněním, že nemáme v plánu útočnou válku. Bylo to z hlouposti, nebo šlo o sabotáž našich bezpečnostních zájmů? Společnost Energoinvest, výrobce těchto systémů, měla přesto zájem výrobu realizovat za peníze spřátelených arabských zemí, ale… Vaso Gluchajič, vedoucí projektu byl během tří dnů po zamítnutí suspenzován. Byl ještě jeden projet balistických střel s doletem 1000-1200 km, ale… Prostě si to někdo nepřál. Dokonce i raketomety Orkán s dosahem pouhých 50 km byly na černé listině.

 

Co zbylo dnes z vojenských výrobních kapacit?

Něco se zachránit podařilo, ale i to málo je ve stavu klinické smrti. Většina zbrojní výroby sice není privatizována, ale nemá pobídky, stát se o ni nestará – zůstaly jen stroje, na kterých nemá kdo pracovat. Zůstal Vojesko-techncký institut (VTI), ale jenom v ruinách původních budov a s vyrabovaným vybavením. Původně byl obrovským vědecko-technickým komplexem, říkalo se mu „jugoslávská NASA“, což není nadsazené tvrzení. Stát do tohoto projektu vložil miliardy dolarů a na místo aby se tyto prostředky vracely v podobě lukrativních zakázek na mezinárodním trhu, zaměstnanci tu živoří na hranici existence. Když vezmu v potaz, kolik stálo vzdělání jednoho odborníka, ani to nelze vyčíslit. Zamyslete se, jaký je prodělek, když stát ledabyle pustí k vodě dva a půl tisíce špičkových inženýrů a projektantů v oblasti výroby sofistikovaných zbraní, jen tak, aby své znalosti prodali někde ve světě.

 

Je možné obnovit produkci?

Na trhu je pro nás stále dost místa, vše ale záleží na politickém rozhodnutí. Jsme schopni vyrábět menší komplexy inteligentních zbraní, máme na to kapacity i odborníky, avšak musíme spolupracovat s Ruskou federací. Jinde se těžko uplatníme.

 

Jak podle vás stavět bezpečnost země?

Především sami. Je velmi naivní a krátkozraké myslet si, že to za nás udělá Washington nebo Brusel. Neudělá to dokonce ani Moskva nebo Peking. Pilíře bezpečnosti musí být vnitřní: politická a hospodářská stabilita, silný průmysl a armáda schopná odradit každého nepřítele.

 

 

zdroj: http://www.srpskapolitika.com/Tekstovi/Analize/2012/latinica/030.html

přeložil Michail Stavrev

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

twenty + 20 =